Vědci z lékařské fakulty Cornellovy univerzity v New Yorku šest let zkoumali seniory. Mezi těmi, kteří si stěžovali na pocity osamělosti nebo izolace, postupně klesala schopnost provádět běžné denní činnosti, jako je koupání, úklid nebo vaření. Rostlo naopak množství úmrtí ve srovnání s těmi, kteří podobné pocity osamělosti nezažívali. Badatel Dhruv Khullar z Cornellovy univerzity, kterého cituje The New York Times dokonce hovoří o „rostoucí epidemii“. Podle něj sociálně izolovaní jedinci trpí poruchami spánku, mají problémy s imunitou a rychleji jim selhávají rozpoznávací funkce.

Osamělost a izolace není to samé

Výzkum jde kupředu, a tak vědci mohou lépe pochopit dopady osamělosti a izolace na lidské zdraví. Některá zjištění jsou přitom velmi zajímavá. Například – ačkoliv člověka ohrožují stejně, nejdou osamělost a sociální izolace nutně ruku v ruce, jak podotkli ve své práci Julianne Holt-Lunstadová a Timothy B. Smith, psychologové z Univerzity Brighama Younga v USA.

„Sociální izolace popisuje stav, kdy dotyčný má málo sociálních vztahů a interakcí, zatímco osamělost zahrnuje subjektivní pocit izolace, tedy nesoulad mezi touhou po sociálním kontaktu a jeho nedostatkem,“ napsali v časopise Heart.

Jinými slovy: člověk může být sociálně izolovaný, ale přitom se nemusí cítit osamělý. Možná jen dává přednost poněkud poustevnickému životu. A stejně tak se lidé mohou cítit osamělí, i když jsou obklopeni ostatními, a to zejména, pokud jejich vztahy nejsou emocionálně naplňující. Například Carla Perissinottová z Kalifornské univerzity se svými kolegy zjistila, že nejosamělejší lidé žijí v manželském svazku a nesplňují klinická kritéria pro depresi.

„Lidé, kteří nežijí v manželství, jsou ohroženi osamělostí,“ podotkla Holt-Lunstadová. „Ne všechna manželství jsou ale spokojená. Musíme brát v úvahu kvalitu vztahů, nejen jejich existenci nebo kvantitu.“

Geriatrická psychiatrička a neuroložka Nancy J. Donovanová z Ženské nemocnice v Bostonu, v nedávném rozhovoru pro New York Times podotkla: „Existuje vztah mezi osamělostí a sociálními interakcemi, ale ne u každého. Mohlo by být příliš zjednodušující, kdybychom osamělým lidem prostě jen doporučili, aby se pokusili o intenzivnější vztahy s okolím.“

O věk nejde

Možná stejně překvapující je zjištění, že starší lidé nemusejí být nutně ti nejosamělejší mezi námi. Většina studií zkoumajících dopady osamělosti se zatím soustředila právě na seniory. Ovšem dr. Holt-Lunstadová, která se svými kolegy analyzovala 70 studií s 3,4 miliónu účastníků, tvrdí, že pocity osamělosti jsou nejčastější mezi adolescenty a mladými dospělými, a až potom mezi těmi nejstaršími.

Podle Louise Hawkleyové, vedoucí výzkumu v Národním centru pro výzkum veřejného mínění na Chicagské univerzitě, platí, že „intenzita osamělosti klesá od rané dospělosti přes střední věk a znovu stoupat začíná až mezi těmi nejstaršími věkovými skupinami.“ Podle údajů z Výzkumu společenského života, zdraví a stárnutí v USA se jen asi třetina starších dospělých cítí často osamělá.

„Zjistili jsme, že ohrožení jsou více lidé pod 65 let než ti nad 65,“ řekla New York Times dr. Holt-Lunstadová. „Starší lidé by neměli být jedinou skupinou, u níž se na dopady osamělosti a sociální izolace soustředíme. Musíme se věnovat všem věkovým skupinám.“

Navíc, jak podotkla, není jisté, zda má větší dopady na lidské zdraví a délku života osamělost nebo sociální izolace. „Pokud věříme, že sociální vztahy jsou základní lidskou potřebou, pak nemůžeme podceňovat dopady nedostatku sociálních vztahů, a to ani v případě, že se konkrétní lidé necítí být osamělí.“

Osamělost signalizuje Alzheimerou chorobu

Stejně zajímavé je nedávné zjištění, že osamělost může být známkou, že se blíží první projevy Alzheimerovy nemoci. Podle harvardské studie Stárnoucí mozek, jíž se účastnilo 79 kognitivně normálních lidí, našla Donovanová se svým týmem spojení mezi hodnocením osamělosti a obsahem amyloidů v mozcích konkrétních účastníků. Kumulace amyloidů je přitom považována za hlavní známku Alzheimerovy choroby.

V další studii, která zkoumala lidi nad 50 let, a která letos vyšla v časopise Journal of Geriatric Psychitry, Donovanová se svým týmem tvrdí, že osamělost je spojená se znatelným zhoršením kognitivních funkcí. Vědci navíc zjistili, že na zhoršování kognitivních funkcí má také značný vliv deprese, a to dokonce větší než osamělost.

„Máme přesvědčivé důkazy, že depresivní symptomy jsou spojeny s přechodem od normálních kognitivních funkcí po jejich mírné postižení, a od mírného postižení až k demenci.“ Donovanová se svým týmem dokonce tvrdí, že osamělost a deprese mají na lidský mozek podobně patologické dopady. Všechna tato zjištění nastolují otázku, jak je možné čelit osamělosti a sociální izolaci, aby bylo možné předcházet poklesu duševních sil a dalším dopadům na lidské zdraví.