Od Plzně, kde byl Vladimír Koza ve fakultní nemocnici primářem na hematoonkologii, je Německo vzdálené třicet minut autem. „Kdyby se ti lidé narodili o třicet minut dál, tak by žili,“ popisoval v květnu 2012 pro LN Vladimír Koza, jak už se nemohl dívat na to, že nemocným tu nikdo nepomohl. Pustil se do něčeho, s čím v té době neměli ani lékaři ve světe příliš zkušeností. Dvacet let pak zachraňoval život lidem s rakovinou kostní dřeně. Sám na rakovinu v neděli 17. června 2012 zemřel, bylo mu pouhých 57 let.

Janičko, mám pro vás dobrou zprávu

Psal se rok 1991, když pod hlavičkou plzeňské fakultní nemocnice transplantoval tehdy pětadvacetiletou Janu. Jak sám říkal, bylo to za velmi pionýrských podmínek. Dárkyní byla její sestra. „Do té doby se v tuzemsku netransplantovalo ani mezi příbuznými. Pacienti nedostali šanci. V tom bezplatném a o všechny se starajícím špičkovém zdravotnictví, jak to bylo za socialismu proklamováno, do té doby všichni umřeli,“ popisoval primář.

Transplantace dopadla dobře. „Ležela jsem tehdy v Rokycanech v nemocnici s nějakou chřipkou, ale lékařům se to nelíbilo. Převezli mě proto na hematologii do Plzně, kde v té době byl pan doktor Koza,“ vzpomíná Jana. „Pak si mě jednou pozval k sobě a řekl mi, že mám chronickou leukemii, že mi zbývají už jenom tři či čtyři týdny života, a že jediná šance je transplantace. Vysvětlil mi, že to nikdy nedělal, ale že se o to pokusí,“ popisuje Jana okamžik, kdy se dozvěděla diagnózu.

Doktor Koza to prý dokázal podat tak, že neváhala a souhlasila. Dárkyní se stala její sestra. „Po transplantaci se na mě stále chodil dívat. Pak jednou přišel, celý šťastný, a říkal: Janičko, mám pro vás dobrou zprávu, dřeň se ujala.“

Povedený zákrok mu dodal odvahu pokračovat. Zároveň dobře věděl, že to je stále ještě málo. „Vhodného příbuzného má čtvrtina pacientů, takže tři čtvrtiny zbývaly,“ vysvětloval. Rozhodl se proto pustit se i do nepříbuzenských transplantací a založil Český registr dárců kostní dřeně. V porovnání se světem jsme ale nic nedoháněli, i tam se to teprve rozjíždělo. Třeba v USA měli registr jen o dva roky dříve.

Čtyřicet tisíc hrdinů

Aby program transplantací mohl fungovat, potřeboval Vladimír Koza a jeho tým peníze. Založili proto i nadaci. „S tatínkem jedné mojí pacientky s leukemií, tehdy šestnáctileté Lenky, zaplať pánbůh je také živá, jsme šli v Plzni na radnici. Tam napsali do takové knihy, že zakládáme nadaci. Dali nám potvrzení a my šli do banky, kde nám otevřeli účet. Kdybych to měl udělat dnes, tak řeknu, že do toho nejdu, protože to bude příliš náročné, příliš administrativy oproti začátku 90. let. To byla doba velice transformační a bylo možné ji snadno zneužít, ale také obrovsky využít,“ vzpomínal lékař. V září 1992 byl do registru zapsán první dárce.

Primář je přesvědčen, že základem úspěchu byl fakt, že se založením registru neměl co do činění stát, a že ho nikdy neřídil žádný byrokrat. V roce 2004 získal registr jako čtvrtý na světě prestižní akreditaci Světové asociace dárců kostní dřeně. Aktuálně je v plzeňském registru (v Česku je více registrů, další například při Institutu klinické a experimentální medicíny) zapsáno, i díky spolupráci s televizí Nova, přes čtyřicet tisíc lidí. I to je ale někdy málo, vhodný dárce se hledá těžko.

Nadace shání mimo jiné peníze na vyšetření darovaného vzorku krve od lidí, kteří se rozhodli vstoupit do registru. Stát ani pojišťovny totiž v Česku vyšetření nehradí. Za dvacet let prošla nadací už dlouhá řada dobrovolníků.

Vladimír Koza dal naději tisíce lidem trpících leukémií.

„V roce 1996 jsem se nechala zapsat do registru dárců kostní dřeně a v čekárně před vyšetřením ležely časopisy nadace. Zaujalo mě, že hledají spolupracovníky z řad „obyčejných lidí“. Tak jsem se nad tím zamyslela a řekla si, když celý život dělám se studenty, mohli bychom se tak do něčeho užitečného zapojit,“ vzpomíná učitelka Marie Helmová z plzeňského gymnázia Luďka Pika.

Pro nadaci začali na škole vyrábět sluníčka podle jejího loga a prodávali je. Za ta léta už vybrali přes dva miliony korun. „Pan primář dával vždycky naše studenty v nadaci za příklad. Podívejte, říkával, ti študáci, co toho vyberou–a s minimálními náklady.“

Marie Helmová má vzpomínky i na pravidelné setkávání spolupracovníků, které se konalo vždy jednou ročně o víkendu, kde se našel čas i na nepracovní popovídání s doktorem Kozou. „Vždycky se mě ptal, jestli už ho naučím ,tu fosfatidovou‘. Učím totiž chemii a jednou jsem se nějak zmínila, že studenti nechápou, jak vzniká při metabolismu lipidů kyselina fosfatidová,“ vypráví Helmová, která sama po několika letech spolupráce s nadací onemocněla.

„Na pana primáře se nedá zapomenout. Udělal pro mě hodně i v mé vážné nemoci, ujistil mě, že kdybych kdykoliv cokoliv potřebovala, že je tu pro mě. To dokáže jen člověk s velkým srdcem. Dělal pro všechny pacienty maximum,“ říká učitelka.

Matematika mu nevyšla

Stačilo málo a tisíce lidí by se nevyléčily. Vladimír Koza se totiž k hematoonkologii dostal vlastně náhodou. Jeho snem bylo studovat matematicko-fyzikální fakultu. To mu ale nevyšlo – stejně jako stát se psychiatrem. „Když jsem hledal místo, to bylo ještě za dob komunistické strany, neměl jsem šanci dostat se do fakultní nemocnice. Dlouho jsem byl bez místa, chtěl jsem dělat neurologii, pak mi ale zavolala primářka z hematologické laboratoře, abych šel dělat tam,“ vyprávěl.

Nikdy toho ale prý nelitoval. „Nakonec je jedno, co děláte, když život umožní, že to trochu vede k dobrému,“ dodal.

V plzeňské fakultní nemocnici založil hematologicko-onkologické oddělení, kde byl od roku 1994 primářem. Vždy když mluvil o své práci, opakovaně zdůrazňoval, že se mu podařilo vybudovat profesionální pracoviště díky týmu kolegů lékařů, sestřiček a laborantů. Zároveň byl ale náročný šéf: Na prvním místě byl vždy pacient a po svých podřízených vyžadoval maximální nasazení, vstřícnost a ohleduplnost.

„Svými postoji a přístupem k okolnímu světu byl spíše individualista, současně ale ve všem, co konal, a ve svém díle zcela upřímně a přesvědčivě věřil v týmovost jako jedinou možnou cestu,“ potvrzuje Samuel Vokurka, lékař z plzeňské hematoonkologie a také jeho nástupce v čele nadace.

Vteřinové štěstí

Sedmiletá Kačenka, která trpěla vzácnou poruchou krvetvorby a před devíti lety musela podstoupit transplantaci, dostala šanci poznat toho, kdo ji zachránil – svou dárkyni Ivanu.

Nadace každoročně na svém výročním večeru seznámí uzdraveného pacienta s dárcem. Šanci takto se poznat ovšem dostane kvůli přísným pravidlům málokdo.

„Jak jsem otrlý, tak když tam vidím před sebou tu rodinu a jak přes sál pochoduje dobrovolník, když vidím to jejich setkání, objetí, je to maličká, vteřinová záležitost, je to chvíle štěstí, než začne být člověk opět ubíjen pojišťovnami a administrativou,“ popisoval v květnu 2012 Vladimír Koza. Díval se i v roce 2012. „Udělali mi velkou radost, je to krásná dvojice,“ dodal k setkání Kačenky a Ivany.

Koza si cenil každého, kdo se rozhodl pomoct. Důkazem může být, když se ho autorka tohoto článku během rozhovoru, který spolu vedli v květnu 2012, ptala, proč se o darování kostní dřeně traduje tolik mýtů, třeba že je to velice bolestivé a nebezpečné. Přitom aby se člověk dostal do registru, stačí pouze darovat krev. Kostní dřeň se odebírá až v okamžiku, kdy se najde pacient, se kterým se dárce shoduje. A to buď v narkóze, ale existuje i modernější způsob – vezmou vám krev a kostní dřeň z ní separují. Primář ale takový pohled na věc odmítl.

„Jet do nemocnice není nikdy příjemná záležitost. A vezměte si, že mladý zdravý člověk jede z druhého konce republiky do Plzně, tady si lehne do nemocničního pokoje, druhý den mu dáme narkózu, položíme ho na sál, odebereme mu litr a půl kostní dřeně, rozpícháme mu pánev a další den jde domů – a to všechno dělá dobrovolně,“ oponoval.

„Na druhou stranu, jestli máte v životě někomu nebo něčemu pomoci, tak pokud je ta pomoc snadná, tak není pomoci. A tady jste v situaci, že jste s největší pravděpodobností jediný člověk, který může nemocnému dát šanci na nové narození. A pokud se to podaří, tak kdybyste v životě neudělala nic jiného, tak jste udělala toto.“