Jeden z nejsmutnějších okamžiků předvolebního souboje pro mě byla poslední prezidentská debata v České televizi a chvíle, kdy jako podporovatelka Karla Schwarzenberga položila svou otázku Miloši Zemanovi Věra Čáslavská. Šlo totiž o dokonale ilustrativní příklad toho, v čem a jak moc selhávají některá média při práci s politickými tématy.

Smutné na tom bylo, že Věra Čáslavská prokázala lepší novinářský instinkt než moderátor duelu Václav Moravec. Když na první otázku vyjadřující podiv nad Zemanovým prosíkem před komunistickou stranou Zeman vyštěkl cosi naprosto nesmyslného o Dubčekovi, protože se zjevně necítil komfortně, aniž by jakkoliv odpověděl, Moravec si udělal čárku – Zeman něco řekl na otázku, takže v pořádku, můžeme dál. Ale Čáslavská se nedala a trvala na zodpovězení dotazu, navzdory (sic!) neochotě moderátora, který místo aby ctil novinářské ambice, ctil jakási formální pravidla debaty a de facto bránil tomu, aby budoucí prezident konkrétně odpověděl na konkrétní dotaz. Bohužel, navzdory tomu, že narušila spokojené plynutí času mezi pány Moravcem a Zemanem, dál se Čáslavská už jen zamotala, když původní jasný dotaz zamlžila nesouvisejícím pohledem na věc. Zemanovi se podařilo vyklouznout a na otázku neodpovědět. Trapný moment sice chvíli visel ve vzduchu, ale s aureolou Zemana jako schopné, pohotové a erudované osobnosti to nemohlo otřást.

Pro vztah novináři x Zeman je to naprosto příznačné a obávám se, že když Zeman mluví o amatérismu zdejších médií, někdy se mu to špatně vyvrací, jakkoliv by člověk rád. Média totiž neselhala tím, že doporučila výběr jednoho z kandidátů. To je, ať si Miloš Zeman plácá co chce, na Západě naprosto běžné a patří to k transparentnosti názorových preferencí médií. A pro mě, jako čtenáře, je násobně přijatelnější, když mi Respekt, Lidovky, MF DNES nebo Hospodářky naprosto otevřeně řeknou, co si myslí, než když si třeba Reflex hraje na nezaujaté médium, zatímco jeho klíčový člověk Jaroslav Plesl zvrací na Twitteru naprosto jasně vyprofilované urážky všech, kteří byli či jsou na Schwarzenbergově straně, přičemž obsah tohoto bulvárního týdeníku tomu z velké části odpovídá.

Problém ani tak nebyl fakt, že média jednoho z kandidátů doporučila, ale spíše způsob, jakým tak učinila – forma odpovídala více emoční angažovanosti než racionální úvaze, nadhledu a odstupu. Pak to nepříznivci Schwarzenberga mohli do jisté míry oprávněně vnímat jako překročení vhodné etické hranice. Osobně se mi nejvíce líbil „endorsement“ Respektu, který svou volbu velice důkladně rozebral, vyargumentoval a vyslovil ji docela jemně, byť jasně. Možná to měl jednodušší v tom, že neměl co ztratit, protože provázanost se Schwarzenbergem je a byla by mu v lidové tradici předhazována i bez toho.

Postřeh stranou: domnívám se, že v tomto ohledu média trochu podlehla situaci (především emocím, které se šířily po síti a v okruhu jejich angažovaných čtenářů či spolupracovníků) a dovolila si vyjádřit své stanovisko tak silně jenom proto, že cítila oporu ve svém okolí. Jsem přesvědčen, že pokud by většinové mínění poznatelné třeba ze sociálních sítí bylo jiné než to, které vyznávají členové deníkových redakcí, nikdy by v takové míře alternativní kandidát nebyl doporučen.

Mnohem horším způsobem pro mě média selhala v dokumentaci skutečně podstatných informací o obou kandidátech. Nebudu dávat ruku do ohně za všechen obsah ve všech denících, ale typově na druh obsahu, jako třeba tento seznam všech Zemanových lží posledních dvou týdnů a tímto způsobem podrobně zdokumentovaný, jsem nenarazil. Fakta, argumenty, práce s archivem, stavění vyjádření proti sobě, dokumentace skutků. Ta nejtěžší práce, sisyfovská, mravenčí, náročná na čas, zkušenosti, invenci, paměť a znalost věci – kdo ze zpravodajských médií se tímhle může chlubit? Snad částečně datoví mágové na IHNED.cz, ale ti jsou také jen na začátku.

Podobnou slabostí trpěly i téměř všechny debaty, na které byla upřena mimořádná pozornost ze všech stran. Povrchnost, banálnost, zástupné problémy, lifestyle, vyhýbání se podstatě. Sledování takových pořadů pak bylo naprosté utrpení. A králem novinářské rezignace se stal Václav Moravec.

Dovolím si vyslovit, že Miloš Zeman už dávno není rétorický pánbůh, pokud jím někdy byl. Ano, je pohotový, schopný říci cokoliv kdykoliv, umí se tvářit důstojně a důležitě, nenechá se nikdy vyvést z míry a je splachovací. Ale jeho úspěch je založen, a repetitivnost všech diskusí to ukázala naplno, na několika jednoduchých, byť účinných tricích, na které ale existují protizbraně, obzvláště pokud si na tom novinář-profesionál dá záležet (hezký související článek na toto téma se jmenuje výstižně Blábolím, tedy jsem). A při cíleném tréninku, jaký bych od novináře a moderátora očekával, by mělo být relativně jednoduché dostat ho do kouta zdí, které si on sám vystavěl.

Příklady Zemanových řečnických triků:

1. Znejistit protivníka jeho dehonestací. Výsledek: místo soustředění na otázku se tazatel soustředí na sebe, na obranu, ztrácí půdu pod nohama. Zeman to dělá téměř v každé druhé větě a smířeni jsou s tím všichni, nikdo si nedovolí kontrovat zpátky. A obvykle ve formě „Kdybych chtěl říct, tak to řeknu, ale já to neřeknu.“ A stejně jsem to řekl, cháchá.
2. Neodpovědět na otázku a místo toho říci cokoliv jiného. Méně pozorný novinář si ničeho nevšimne a většinou netrvá na odpovědi.
3. Odpovědět na otázku útokem/poukazem na někoho jiného. Jde o účinné odvedení pozornosti (např. v případě Věry Čáslavské sice bylo průhledné, do oči bijící až směšné, možná dechberoucí neomaleností, ale účel byl splněn), protože se často zakládá na pravdě a na komkoliv jiném se dá najít něco stejně problematického, takže proč neodvrátit zrak jiným směrem. Že jsou špatní jiní znamená, že není důvod řešit, že jsem špatný i já.
4. Říci tvrzení, které není pravdivé nebo je těžko ověřitelné. Vyžaduje mimořádně velkou erudici a sebedůvěru tazatele, který buď musí vědět, jak se věci mají, nebo najít jiný způsob, jak se na tutéž věc zeptat ještě jednou, protože první způsob byl odvrácen poukazem na skutečnost či lež, kterou v dané chvíli není možné ověřit. To se v debatách stalo mnohokrát.
5. Plácnout nějaký citát, které se ze své příruční knížky Jak blufovat s citáty při každé příležitosti během deseti let na Vysočině nadrtil nazpaměť. Na plebs to působí učeně a vzdělaně, jakkoliv jich je jen pár a opakují se, ale tenhle seriál parta z hospody stejně nesleduje tak často a pravidelně. A některým vtipům se dá smát i víckrát, tak proč toho nevyužít. A vůbec při tom nevadí, že citát s položenou otázkou vůbec nesouvisí a že absolutně neposkytuje odpověď na to, co si myslí dotazovaný. Jak už říkal Konfucius, každý citát získá nějaký význam, pokud ho zasadíte do nové skutečnosti. A to ať už to citovaná osoba řekla, nebo si to Zeman, nebo v tomto případě já, vymyslel.
6. Určovat pravidla, skákat do řeči, brát si slovo, nenechat si skočit do řečit a nenechat si sebrat slovo, vykazovat do patřičných mezí moderátora i spoludiskutující. Jakkoliv to může být průhledné a pro část diváků odpudivé a neslušné, velké části to naopak imponuje a vzbuzuje to respekt. V každém případě to limituje prezentační možnosti ostatních účastníků diskuse.

Jen málo novinářů dokázalo kontrovat. Aplikovat asertivitu, důslednost, tah na cíl, zaměření na podstatné. Martinu Veselovskému se to ukázkově povedlo v předvánočním rozhovoru, kdy měl 20 minut na to, aby Zemana nenechal utéct z tématu a otázek, až se Zeman ukázkově vytočil a ukázal tak svou slabost – osobní i argumentační. Tady byl Zeman nejvíc v defenzivě, odhalil ledví a prohrál. Podobně, byť méně jasně, byl Zeman v defenzivě v druhém duelu Radiožurnálu a v online duelu iDNESu, kde hodně pomohlo, že moderátoři byli dva a měli tak větší odvahu a možnosti konfrontaci ustát. A to je asi všechno. Ostatní (omlouvám se, pokud jsem něco trestuhodně opominul, ale určitě jsem nezaznamenal všechno) se spíš stali prostředkem pro Zemanovu nerušenou sebeprezentaci.

Naprosto sterilně se chovala Česká televize v Událostech, kdy relevantní zpravodajství nahrazovaly vlastivědné výpravy za tajemstvím otevírání uren, přípravy volebních místností, historických rekapitulací dávno mrtvých prezidentů a náhodné zjišťování pocitů kohokoliv, kdo zrovna šel po ulici. Vyrábění zpráv s nulovou informační hodnotou. Například jen aseptický způsob, jakým se ve čtvrtek, den před finální volbou, zmínil inzerát proti Schwarzenbergovi v Blesku, jen potvrdil opatrnost a ztrátu schopnosti relevantního vyhodnocení a odvahy pojmenovat to, co se právě děje.

A zmiňovaný Václav Moravec neschopnost být přirozeným kritickým partnerem politika povýšil (a Zemanovi skvěle nahrál) zcela kongeniálně. Jako by si vzal ona výše naznačená pravidla Jak uspět při televizní debatě ze Zemanovy dílny a přetavil je v Pravidla, jak pomoci prezidentským kandidátům, a konkrétně tomu nejagresivnějšímu. A tak dělal přesný opak toho, o čem a jak se měl bavit.

Cenný čas prezidentských debat v České televizi byl věnován neskutečnému množství prázdného obsahu (obecným řečem moderátora samotného bez dopadu na diskusi, vsuvkami tzv. souvislostí, které byly zcela nedůležité, dokumentárním záběrům dosavadních prezidentů, dokonce i chlapeckému pěveckému sboru). Na debatu samotnou zbylo jen tragicky málo prostoru a není divu, že pak byl Moravec posměšně označován za dalšího prezidentského kandidáta (touhou po sebeprezentaci a zálibou v sobě samém se Zemanovi do značné míry skutečně vyrovná).

Zbylý prostor byl vypolstrován amatérštinou nejhrubšího zrna – při setkání všech devíti kandidátů před 1. kolem byl plný Twitter reakcí na absurditu debaty vyplněné přemýšlením o tom, který den v roce je nejvhodnější pro prezidentská vystoupení či jaká bude značka prezidentského auta. Moravec nebyl schopen trvat na konkrétní odpovědi prakticky vůbec, a to ani když ho na žádostivost takového postoje upozornila i přihlížející Čáslavská v poslední debatě. Naopak odpověď blokoval a také ji nedostal. Moravcova moderátorská agenda byla v konečném důsledku mezi oběma koly navíc nastavena přesně podle pravidel, která určil Zemanův tým a věnovala se přesně těm falešným tématům nastolenými dehonestační kampaní proti Schwarzenbergovi. Což byla také chyba Schwarzenberga a jeho týmu, že něčemu podobnému nedokázal zabránit, resp. že pak pravidla téhle deformované diskuse přijal a neposunul je jiným směrem, ale to je na jiné téma. To se bohužel netýká jen Moravce, ale velké většiny ostatních. Paradoxně nejodvážněji a nejpregnantněji dokázal podstatu prezidentské volby pojmenovat pohled ze zahraničí, tentokrát ze Slovenska.

Abych použil Zemanova obratu, kdybych chtěl být vůči Moravcovi krutý, tak bych řekl, že Zemanovi posloužil za užitečného idiota, ale jelikož je o mně známo, že jsem laskavý člověk, řeknu jen, že vedle bezskrupulózního Zemana působil jako statista odměřující čas do konce. Závěrečný prezidentský rozhovor po vítězné volbě už pak znamenal jen shovívavé gesto nového vladaře, který za cenu několika bezděky a s chutí pronášených urážek a zesměšnění poddanému milostivě dovolí strávit vedle sebe několik zkroušených a vděčných chvil a pobýt za zraků ostatních v jeho velkém stínu. V tom obraze bylo něco sado-masochistického. A to nejen pro oba aktéry, ale pro všechny, kdo se na ten rozhovor museli koukat. Byla to deziluzivní tečka nad celkovým tragickým selháním především veřejnoprávní televize se svým nejprotežovanějším moderátorem zařazeným do TOP40 nejvlivnějších osobností české mediální scény.

Ján Šimkanič