Proč se Číňané v poslední době tolik zaměřují na zahraniční investice?

Udává se, že hlavním důvodem je přebytek kapitálu a potřeba ho udat. Mockrát mě ale napadlo, proč neinvestují v Číně, která by to kvůli nerovnovážnému vývoji velmi potřebovala.

Současné zahraniční investice Číny jistě souvisejí také se získáváním vlivu v zahraniční politice, je to otázka národní prestiže, jak ji Čína poprvé poznala v době pronikání západních mocností v devatenáctém století. Když se teď modernizuje a dohání Západ, chová se podle příkladů, které se naučila u západních mocností.

Jsou čínské peníze něco jiného než ty americké nebo německé?

Čínští investoři de facto nemají zatím zájem rozvíjet odvětví v zemi, kde investují. Zejména velké čínské firmy jsou pevně ukotvené v domácím prostředí, jejich peníze jsou často úzce svázané se státem a je zde zřetelně přítomné propojení ekonomických a politických zájmů.

Číňané tady mohli investovat od devadesátých let, naše ekonomika je velmi otevřená. Vstoupila sem také celá řada středních a menších podnikatelů zejména v oblasti velkoobchodu a restaurací. Podnikají tady bez problémů a bez překážek z naší strany a chtěla bych zdůraznit, že vůči jejich podnikáním nechovám žádná podezření.

Problém tedy představují velké podniky propletené se státem?

Současné velké čínské investice, o nichž se dozvídáme z médií, zatím nemíří do výroby. To u nás soustavně a řadu let dělají Korejci a Tchajwanci. Investoři, kteří sem přichází v návaznosti na nedávnou iniciativu našich politiků, investují jen symbolické peníze, přičemž to působí spíš jako PR než jako srozumitelný podnikatelský záměr.

Mluvím přirozeně o společnosti CEFC. Analytici zabývající se touto společností už několik let upozorňují, že to je problematická firma. Na svých stránkách se netají tím, že usiluje o to „sloužit národním zájmům Číny“ a celkově jejich rétorika působí víc politicky než obchodně.

Předseda firmy má na čínské analogii k Wikipedii Paj-tu jako hlavní obrázek fotografii s prezidentem Zemanem. Neříkejte mi, že pátá největší čínská firma se potřebuje prezentovat tím, že její šéf stojí před gobelínem s českým prezidentem na Pražském hradě.

Takže vy nevěříte informacím, které o sobě společnost CEFC uvádí?

Především nevěřím tomu, že je to soukromá firma, která je vedená čistě podnikatelskými nebo filantropickými zájmy, o nichž se tam také hovoří. Společnost se profiluje na strategické odvětví zahraničního obchodu s energiemi včetně budování naftových strategických rezerv čínského státu.

V tak strategickém odvětví a vzhledem k tomu, že představitelé firmy dojednávají obchody na úrovni nejvyššího vedení dotčených zemí, jako jsou Kazachstán nebo africké státy, je těžko představitelné, že by to v čínském hospodářském modelu mohla být soukromá firma. Jsou tam také zřetelně patrné osobní vazby na lidi, kteří pocházejí ze Styčného odboru Generálního politického oddělení Ústřední vojenské komise.

To je rozvědka, má za cíl pronikat do struktur v zahraničí a ovlivňovat mezinárodní politiku. Tito lidé se najednou za pár let objevují ve vedení firmy založené zcela neznámým mladíkem, který nemá předchozí zkušenosti v podnikání, nebo se jimi alespoň nechlubí.

Potom přijedou do České republiky, koupí tu Slavii, pivovar, historické budovy v centru města. Podle toho, jak jednají, mám občas pocit, že v obchodu nejsou příliš zběhlí. Jejich způsob chování nepoukazuje na lidi, kteří jsou kovaní v byznysu.

Máte konkrétní příklad?

Předseda CEFC Jie Ťien-ming má na webových stránkách místo věcných informací svoje výroky, „citáty předsedy Jiea“. V nich akcentuje vlastenectví, péči o blaho vlasti, ale také disciplínu, loajalitu nebo kolektivismus. Je na pováženou, že si prezident České republiky za poradce pro čínské otázky vybral člověka, který na svých stránkách na prvním místě ostentativně hájí zájmy Čínské lidové republiky.

Nejsou ale tato slova běžná na webových stránkách čínských společností?

Čínské firmy se chovají jako normální firmy, dělají obchod. Chtěla bych navíc upozornit na to, že předseda představenstva je v čínštině úplně jiné slovo než předseda, které používá šéf CEFC. To slovo je stejné, jako používal předseda Mao. V čínštině titul, který předseda Jie používá, na první pohled asociuje úplně jiné struktury.

Co vede Čínu k tomu, že se zaměřuje v investicích na střední a východní Evropu?

I když Evropa obchoduje s Čínou, Evropská komise stále vede s Pekingem tvrdá jednání, která se týkají dumpingových cen, uvolňování podmínek pro evropské firmy v Číně, nejrůznějších norem i lidských práv. Ze strany starých států Evropské unie je snaha obchodovat, ale zároveň držet své pozice, je to koneckonců snaha hájit vlastní hodnoty a zájmy.

Postkomunistické země jsou dnes v jednom pytli skupiny 16+1, kterou před několika lety zorganizovala Čína. Jsem přesvědčena, že tato struktura nás oddaluje od jádra Evropské unie, kde bychom se měli snažit být. Slyšela jsem už také názor, že budoucnost je v Číně, protože má nejvíce peněz. To ale není pěkná budoucnost.

Proč to není pěkná budoucnost?

S ekonomickým vlivem a penězi přicházejí určité hodnoty. Neidealizuji si Evropu. Když si to ale historicky porovnávám, dopracovali jsme se přece jen k jistému humanismu, hodnotám a standardům, které nejdou zaplatit penězi. Tyto věci nejsou v Číně samozřejmostí. To není pohrdání Čínou. S ohledem na svoji nedávnou historii, donedávna tristní ekonomickou situaci a stále ještě velkou bídu ve velké části země jsou podobné ideály luxusem, jaký si tato země nemůže dovolit.

A pak je tu samozřejmě autoritářský politický systém, který se může jevit jako výhodný pro určitý typ byznysu, ale pro většinu lidí je jednoznačně nevýhodný. Pokud bude Čína rozhodujícím faktorem, začneme v řadě věcí ustupovat a budeme mít mnohem tvrdší kapitalismus a mnohem méně svobody, než máme teď.

Naše komunistická minulost a zájem o lidská práva podložený vlastní historickou zkušeností mohou mít i svou obchodní hodnotu při vyjednávání s čínskými partnery. Ostatně sami Číňané kritizují neutěšený stav ve věci lidských práv ve své zemi, volají po vládě zákona, což v praxi znamená omezení moci komunistické strany, nebo třeba jsou také okouzleni romantikou Tibetu.

Jak na novou českou rétoriku reagují sami Číňané?

Výstupy pana prezidenta byly překvapivé i pro ně. Když Zeman pronesl památnou větu, že jsme se přijeli učit, jak udržovat stabilitu, bylo na televizní obrazovce vidět, jak čínský reportér údivem nadzvedl obočí. Západní země se obvykle tak ostentativně nezříkají hodnoty lidských práv.

Obávám se, že naši čínskou politiku dělají pouze lidé, jako je pan Tvrdík, kteří toho o Číně mnoho nevědí. Neznají nedávnou historii, současnou společnost ani jazyk. Své informace a strategie přebírají od čínských struktur. Je pro mne ostatně záhadou, jak se pan Tvrdík vůbec dostal k tomu, že se začal zabývat Čínou. Nabízí se souvislost s tím, že dnes působí ve službách firmy CEFC, která má krajně podezřelé pozadí, jako jediný reprezentant pro Evropu.

Pokud má naše vláda pocit, že potřebujeme zásadní rozvoj obchodu s Čínou a masivní čínské investice, mohla si postavit tým českých expertů, kteří rozumí čínskému prostředí a zároveň vnímají komplexně naše postavení v Evropě. Možná se mýlím, ale o žádné skutečně profesionálně provedené expertize jsem nikdy neslyšela.

Jsou Číňané tak jednotní, jak se prezentují?

Zapomíná se na to, že Komunistická strana Číny není monolitní, v podmínkách kapitalistického hospodářství neví dost dobře, co se sebou. Uvnitř strany je řada reformních proudů a existují zde think tanky, které promýšlejí strategii do budoucna včetně možnosti a způsobu transformace státního zřízení směrem k otevřené a demokratické společnosti.

Uvědomují si absurditu a neudržitelnost situace, kdy je v čele kapitalistické velmoci komunistická strana. Dnešní generální tajemník a prezident Si Ťin-pching, zdá se, reprezentuje konzervativní proud, jehož zastánci si myslí, že dále poženou rozvoj tržního hospodářství a zároveň přitvrdí v oblasti politického a ideologického dozoru a neotřesitelnosti moci strany.

Je to reálné?

To se nemůže povést, svědčí o tom napětí, které uvnitř Číny existuje. My naší politikou v tuto chvíli nevědomky nahráváme těm nejkonzervativnějším silám, které jsou spojené mimo jiné i se zvyšujícím se napětím v Jihočínském moři. Jedním z doprovodných jevů dnešní čínské politiky je totiž sílící nacionalismus a asertivní politika v regionu.

Šéf CEFC spolupracuje také s think tankem, z jehož nitra vycházejí ostře nacionalistické články namířené právě k prosazování zájmů Číny v Jihočínském moři, a to i s případným použitím síly. Podporujeme vlastně skupiny, které mohou mít i mezinárodně destabilizující účinek. Je to nerozumné, neprozíravé a moc z toho nezískáme.

Někdy mě napadá, jestli v pozadí takového myšlení není tak trochu nereflektovaný pocit nadřazenosti. „Když nám Číňánci chtějí dát peníze, ať nám je dají. My jsme ti čeští chytráci, co je shrábnou.“ Je v tom podle mého kus nevzdělanosti, nikdo nám přece nebude jen tak dávat miliardy, abychom si je užili. Nicméně počkejme si na reálné investice, a co to nakonec České republice přinese.

Čtěte také:

Čínská CEFC pokračuje v nákupech, získá luxusní hotel v Praze

Sobotka: Česko je pro Čínu důležitým partnerem v rámci EU