Bylo by logické, kdyby sociální demokraté v očekávání kandidatury Miloše Zemana místo hry na primárky rovnou nasadili silného kandidáta - Jana Švejnara. Tím spíš, že Švejnar měl už leccos "odpracováno" z minulé prezidentské volby, v níž svedl s Klausem rovnocenný souboj.

Vzpomínáte? Jedním z argumentů pro přímou volbu prezidenta bylo: Aby o hlavě státu nerozhodovali komunisté, jak jsme to zažili při volbě Václava Klause. Teď tedy jdeme do plebiscitu, a co nevidíme? Hned dva prezidentští kandidáti, Dienstbier a Zeman, se přetahují o podporu KSČM a mohou se přetrhnout, aby jednomu z nich udělil Filip komunistické požehnání.

Který to bude? Komunisté se tváří tajuplně a vychutnávají si situaci, kdy mohou oba pány blahosklonně kádrovat. Bylo by ale překvapením, kdyby o víkendovém sjezdu, během něhož se mají rozhodnout, nepodpořili Miloše Zemana.

Už jenom proto, že kolem Zemana se točí řada aktivních členů KSČ z dob pozdní normalizace, kteří určitě nebudou propastně vzdáleni Filipovi a jeho soudruhům. A zdaleka nejde jen o Miroslava Šloufa nebo bývalého velitele tankové divize generála Zbytka. Ale třeba i expředsedu JZD Slušovice Františka Čubu.

Komunisté ale možná uvažují ještě jinak: Když podpoří Zemana a ten se dostane na Hrad, mohla by se Strana práv občanů se svým prezidentem v zádech vyšvihnout do parlamentu. A stala by se pro až dosud izolovanou KSČM velmi přirozeným spojencem. Tahle představa by tak měla vyděsit leckoho, zejména však sociální demokraty.

Divné hrátky s profesorem

Přitom volební strategie Lidového domu je nepochopitelná. Sobotkovi s Haškem muselo být jasné, že Miloš Zeman si nenechá protéct šanci přímé volby mezi prsty. A že v mítincích na náměstích spočívá jeho síla, kterou neztratil ani lelkováním na Vysočině, s tím také měli počítat.

Za této situace bylo logické, kdyby namísto hry na primárky vedení rovnou nasadilo jediného vskutku silného kandidáta, kterého měli k dispozici - Jana Švejnara. Tím spíš, že Švejnar měl už leccos "odpracováno" z minulé prezidentské volby, v níž svedl s Klausem rovnocenný souboj. A zrovna tak rovnocenný souboj mohl teď svést se Zemanem.

Na tom nic nemění ani to, že sám Švejnar nakonec vzbuzoval rozpaky a údiv svým nekonečným váháním. S ním ale začal, až když ho vedení ČSSD nesmyslně postavilo do konfrontace s mladým Jiřím Dienstbierem.

Profesor z Ameriky by ale hlavně nemusel chodit na námluvy do komunistického domu v ulici Politických vězňů. Jeho záběr by totiž sahal i hodně do středových voličských vod. Možná právě mezi ty voliče, jež může odradit Dienstbierovo poklekávání před Vojtěchem Filipem.

Dilema hradní mučírny

Podobně přízemním způsobem ovšem vybírali svého prezidentského uchazeče i občanští demokraté. Až dospěli ke kandidátovi z nouze - Přemyslu Sobotkovi. Ten se v době, kdy ODS obestírá pověst nejúplatnější strany, položil veřejnosti na lopatu s dvojsmyslným heslem: "Naše země, naše pravidla." Pak se ovšem nemůžeme divit, že se do role středopravicového kandidáta na prezidenta vpravuje Jan Fischer.

Pokud tedy nedojde v horké fázi kampaně k nějakému podstatnějšímu obratu, může nás v lednu potkat pro leckoho mučivá volba: podpořit na Hrad normalizačního komunistu Jana Fischera, nebo Miloše Zemana - jehož kryptovláda s ODS umožnila průnik do politiky i mafiánům. O tom, kdo z těch dvou by byl pro stát větší ostudou a nebezpečím, se vyplatí už teď přemýšlet.