V posledních dnech se diskutuje o živnostnících, kteří se kvůli krizi dostali do potíží. Zapomínáme ale, že velká část takzvaných OSVČ jsou lidé, kteří by měli být zaměstnanci.

Liduprázdnou ulicí se ke mně blížila žena, která stejně jako já chtěla nakoupit ve švadlence. „Musíme čekat venku a dovnitř chodit po jedné,“ poučila jsem ji, když chtěla vejít dovnitř. Stály jsme v patřičné vzdálenosti a povídaly si o šití, o střihu její roušky a o tom, jak teď máme čas, který jsme předtím neměly. „Vy taky nechodíte do práce?“ zeptala jsem se. Z její tváře jsem viděla jen oči, ale nešlo nepostřehnout obavy, které se v nich v tu chvíli objevily. „Pracovala jsem v kadeřnictví. Ne jako kadeřnice, ale jako manažerka,“ odpověděla mi. „A vy jste nebyla zaměstnanec?“ ptala jsem se dál. „Ne, pracovala jsem tam na živnosťák, takže teď jsem bez práce, ale včera jsem mluvila se šéfem a ten říkal, že nás v tom nenechají, že nám nějak pomůžou,“ řekla s nadějí v hlase. „Uvidíme, něco málo našetřeno mám, měsíc vydržím, ale dál nebudu mít ani na nájem a taky musím platit odvody,“ dodala a pak jsme se vrátily opět k rouškám a tomu, jestli jsou lepší gumičky nebo šňůrky. Bylo vidět, že se v tuto chvíli radši bude soustředit na to, co může dělat teď, a na chmurné vyhlídky radši nechce myslet. „Ať se vám daří,“ rozloučila jsem se s ní, když na mě přišla řada. Nebyla první, s kým jsem v těchto dnech mluvila o ztrátě zaměstnání, které bylo i nebylo zaměstnáním. Celý článek