Běda mužům, kterým žena vládne! Pokud jste přesvědčeni o tom, že šéfem je vždycky muž, máte se čeho obávat. Za necelý rok může západní svět řídit koalice mocných političek – vrchní velitelka Hillary a nekorunovaná císařovna Angela.

Těšíte se na matriarchát? Bojíte se ho? Nejvyšší čas o tom přemýšlet. Ženy můžou zanedlouho vést nejmocnější zemi západního světa (USA) a současně nejsilnější evropskou ekonomiku (Německo). Pokud budou, samozřejmě, splněny dvě podmínky: Hillary Clintonová vyhraje primárky demokratů a poté v listopadu i volební finále. Pak by 20. ledna 2017 nastoupila do Bílého domu. A Angela Merkelová ustojí vlnu migrantů a udrží kancléřství. Proč ne? Uhájila ho za finanční krize a přestála i řeckou krizi...

Pekelné kotle

Jak by matriarchát Hillary & Angela fungoval? Madeleine Albrightová, která teď v kampani pomáhá Clintonové, vtlouká americkým voličkám do hlav: „Pamatujte, že pro ženy, které si vzájemně nepomáhají, mají v pekle vyhrazené zvláštní kotle.“ Vzaly by si to k srdci také Hillary s Angelou a vytvořily by sehraný tandem?

Novináři postřehli, že obě ženy dávají přednost stejnému outfitu – kalhotovému kostýmu. Vyvozují z toho, že by si měly kápnout do noty a spolupracovat. Jenže kalhoty u političky nemusí být známkou vkusu, natož politické orientace. Pro ženu ve vládní funkci a v sukni může být jednoduše prekérní vystupovat z nízké limuzíny, když na chodníku čeká smečka fotografů.

Poměřováno stranickou příslušností, což je objektivnější měřítko, patří obě šedesátnice k rozdílným politickým druhům. Clintonová se hlásí k demokratům – v Americe liberální levice, Merkelová patří mezi křesťanské unionisty – v Německu konzervativní pravice. A pokud nahlédneme do historie, zjistíme, že američtí prezidenti z řad demokratů na starém kontinentu nacházeli partnery spíš mezi keynesiánskou levicí. U Hillary a Angely to ale může být jinak. Ani jedna nepatří k ideologickým vůdcům, obě k sobě můžou mít blíž, než si myslíte.

Šetrná mamka

Merkelovou během jejích začátků v čele CDU a v prvních letech kancléřství přirovnávali k Margaret Thatcherové. S Železnou lady má přitom pramálo společného – snad kromě toho, že stejně jako ona byla ve své zemi první ženou řídící vládu.

Německá kancléřka není ideologicky vyhraněná a neústupná, žádná Iron Frau. Nezaklíná se monetarismem, hospodářskou koncepcí Thatcherové, odmítající státní zásahy do ekonomiky. Politika kancléřky vždy odpovídala její oblíbené polévce – bramboračce: vraž do toho něco z pravice i levice a důkladně to promíchej.

Merkelová dostála pověsti konzervativní (šetrné) švábské hospodyně. Nepřipustila, aby se staré dluhy splácely smyšleným růstem nadopovaným novými dluhy. Přitom ale přebírala plány levice. Ještě před tím, než její CDU v roce 2013 vytvořila koalici se sociálními demokraty, prosadila vyšší sociální pojištění a také šrotovné. Během finanční krize i po ní proto Němci o Mutti Merkel říkali, že je nejlepším sociálnědemokratickým šéfem vlády, jakého kdy měli.

Levicová korporátka

Hillary Clintonovou zase levicověji orientovaní demokraté označují za umírněnou republikánku, přezdívají ji korporátka. Někdejší první dáma Ameriky přitom začínala na levém křídle Demokratické strany. Za prezidentství manžela Billa prosazovala v Kongresu reformu zdravotní péče s povinným pojištěním. Kdyby uspěla, neměla by Amerika „Obamacare“, ale „Hillarycare“.

Časem se Clintonová posunula do politického středu a jako demokratická senátorka mnohdy hlasovala s republikány. Na rozdíl od prezidenta Baracka Obamy, v jehož vládě později působila jako šéfka diplomacie, podpořila americkou invazi do Iráku.

Teď se Clintonová ohání levicovým slovníkem. Hlásá, že bohatí platí málo, střední třída zase moc, a slibuje, že odstraní nerovnosti všeho druhu. To je však úlitba Američanům, kteří se chystají volit socialistu Bernieho Sanderse. Politika Clintonové je v jádru středová. Copak by jí jinak přispíval Wall Street na kampaň?

Analytik Josef Jeffe v Bussines Insideru shrnul politické krédo prezidentské kandidátky do věty: „Budu taková, jakou mě chcete mít.“ Tato teze se dá vztáhnout i na Merkelovou. Také ona dělá to, co od ní národ očekává. Ani její vstřícnost vůči uprchlíkům nebyla tím, co se popisuje jako názorové vůdcovství. Tento postoj od ní Němci prostě očekávali. Sami Syřany vítali.

Když se přístup Němců k uprchlíkům začal měnit, obracela i kancléřka. Už neříká „zvládneme to“, ale dělá vše pro to, aby příliv migrantů omezila. Zkracuje azyl na tři roky a mobilizuje NATO, aby (pod německým velením!) hlídalo turecké pobřeží, odkud uprchlíci vyplouvají do Evropy.

V křišťálové kouli

Matriarchát Hillary a Angely by mohl být vcelku bezkonfliktní záležitostí. Dá se předpokládat, že Clintonová – na rozdíl od Obamy – by s Merkelovou byla v telefonickém kontaktu a o kancléřku, potažmo Evropu, měla větší zájem. Za Baracka Obamy se Amerika z Evropy ztrácela. Za Hillary Clintonové by se do ní mohla vrátit. Jistě, zatím to je jen výjev v křišťálové kouli. Ale za rok... Kdoví.