K sílící invazi imigrantů probíhá vypjatá diskuse. Většina společnosti se invazistů bojí a očekává po politické reprezentaci rázné korky k ochraně svého domova. Naše vláda je tak pod dvojím tlakem. 

Z Bruselu a velkých států EU ji tvrdě nutí ke kapitulaci, zatímco veřejné mínění čeká pravý opak. To se nám v historii stalo několikrát a vláda vždycky „stáhla kalhoty“ s odůvodněním, že my ten diktát z venku nějak přežijeme.

Historická šance

Současná vláda tak má docela historickou šanci ukázat, že je vládou hájící zájmy nás, tedy obyvatel Česka a ne vládou, která slouží jen jako převodní páka cizích zájmů. Současné personální obsazení sice mnoho nadějí nedává, ale třeba budeme mile překvapeni. Prostě někdy „hobit“ vydrží mnohem více než hrdina Boromir. To je jeden ze vzkazů, který nám zanechal prof. Tolkien. Máme dokonce šanci být „hobity“ celé EU.

Jste xenofobové.

Názor drtivé většiny společnosti je pod tlakem části elit, především novinářů a veřejně aktivních intelektuálů, kteří se staví za většinový názor politické reprezentace EU a velkých zemí. Ty náš postoj hanlivě označujcí za xenofobní a jakýsi pozůstatek po totalitní minulosti. Nejvíce to slízává maďarský premiér Orbán za to, že si dovoluje bránit svoji zemi před hordami, které se rozhodly žít v některých zemích EU.

Vrozený pud sebezáchovy.

Předně xenofobie není žádná úchylka či nepřístojnost. Je to vrozený instinkt strachu z něčeho, co neznáme. Tento vrozený instinkt zajišťuje mnohým živočichům přežít a pomáhal přežívat i lidem. Teprve když opatrně cizí prozkoumáme a zjistíme, že neznamená pro nás nebezpečí, tedy se s ním postupně seznámíme, pak již není důvod k dalšímu strachu. Cizí přestává být cizím. Při zjišťování můžeme naopak zjistit vlastní ohrožení a pak nastupují jiné obranné mechanismy.

Pomozte dětem!

Politické elity EU i velkých zemí včetně jejich agentů u nás tvrdí, že xenofobie není na místě. Dojímají nás záběry dětí a žen, kterých je v davech invazistů pramálo, ale zaplňují většinu mediálního času. Dokonce to vypadá, že si je ti mladí a testosteronem nadupaní hoši vzali s sebou jako svůj štít. Když se stříká slzný plyn tak je strčí před sebe a pak běží za kameramanem, ale když se rvou do vlaku či autobusu tak je s klidem vystrčí, aby jim nepřekáželi. Jistě půjde o další zajímavé obohacení naší kultury, neboť přeci jejich kulturu musíme chápat a tolerovat.

J. Dienstbier ve věži ze slonoviny

Problém těch, co nám káží o škodlivosti xenofobie a o zbytečném strachu z blízkého soužití s muslimy je ten, že oni osobně neriskují situaci, kdy by se do jejich domu nastěhovala početná muslimská rodina a jejich čtrvť se změnila v arabský bazar. Jsou na tom podobně asi jako Jiří Dienstbier, který bydlí v uzavřeném a hlídaném komplexu Na Zvonařce v Praze. Tam se nedostane ani zde nebydlící Čech, byty zde stojí mezi 10 a 20 miliony. Odtud se dobře poučují spoluobčané ze sídlišť, kteří mají oprávněný strach, že jejich domov se za pár let může změnit k nepoznání. Kdo nevěří, ať si udělá výlet na Pařížská sídliště, nebo na periferii Londýna.

Sami nám ukažte, jak se s nimi dá žít.

Bylo by fajn, kdyby povýšený Dienstbier a další „sluníčkáři“ prožili pár dní v těchto částech Paříže, nebo Londýna a pokud živí vyváznou, tak by nám mohli vyprávět jak se tam skvěle multikulturně a tolerantně žije. Bohužel to se nestane, tak jako se nedočkáme realistických dokumentárních pořadů o těchto gigantických ghettech v našich televizích. Konečně o tom se nemluví ani v médiích západoevropskcýh států, protože to není v souladu s jejich pseoudointelektuálním pojetím multikulturní společnosti. Prostě tam, kde převáží islám, končí jakákoli tolerance k čemukoli jinému a o tom se v EU nesmí mluvit.

Pokud to takto půjde dál, tak se už brzy budeme muset rozhodnout, že aktivně ochráníme své domovy. Je naivní si myslet, že takovému přílivu dokáže dlouhodobě čelit sama policie se zbytky armády, které máme. 

David Rath