V naší kódové řeči měly naše sny mnohá označení: velká cesta, gap year, cestovačka. Připadalo nám, že přece musíme využít svobody, relativního mládí, chuti poznávat a mluvit jazyky. A to na déle než pár týdnů, kdy první polovinu většinou zabere adaptace. Plánování a snění jsme si proložili narozením první dcery, kterou nedlouho na to následovala druhá. Vyvázat se z denní rutiny, rodinných a kamarádských pout se zdálo nemožné. A chvílemi i nelogické a zbytečně komplikované, protože naše bytí v Praze bylo dosti příjemné. Práce nás vcelku bavily, rodiny podporovaly.
Vrtat hlavou nám cestování ale nepřestalo. Pak můj muž přišel s nápadem, jak dělat práci, kterou se živí v Praze, na cestách. Propagovat metodu více hlasů (pozn. red. Janečkova volební metoda – D21), jde přeci všude. Navíc putovní kampaň z očí do očí může mít skvělé výsledky, o inovacích demokracie je potřeba diskutovat všude po světě. A tak se stalo. Projekt byl v Praze schválen, obytný vůz Fiat Carado zakoupen a před námi stálo asi tak million úkolů: zajistit si víza, zrekonstruovat a pronajmout byt, dlouhodobě vypovědět místo v Antonínině školce (3), dát výpověď v mé práci, zajistit pojištění na roční cestu, založit web a tisíc dalších drobností. Vše se ve vražedném tempu stihlo v druhé půli roku 2018. Střídavé pocity paniky a těšení byly na denním pořádku.
Teď sedím v lese v Oregonu a nechce se mi veřit, že tomu bude za chvíli rok, co nápad vzniknul. Máme za sebou nyní 13 států USA, před sebou ještě Montanu, Wyoming, Kanadu a na závěr možná Mexiko. A cítíme se jako doma.
Více o naší cestě:Více se o naší cestě dozvíte na Instagramu nebo na našich webových stránkách. |
Nejtěžší pro nás byly březnové začátky, kdy jsme se sžívali na pár metrech čtverečních. Překonávali nemoci, které jsme si s sebou přivezli z Evropy, a snažili se zahájit pracovní agendu. Připadalo nám, že produkce samotné cesty s dvěma dětmi zkonzumuje tolik času, že snad není možné ani nic udělat. Připadali jsme si bláhoví a vyčerpaní. Přicházely první potíže s autem: obligátní prasklá pneumatika, zničený stěrač, urvané zrcátko. Do toho nutnost zastavovat na místech, kde se vyřádí děti, a zároveň nám to nezruinuje měsíční rozpočet. Horko težko se začínaly rýsovat naše cestovní rytmy. Například jsme zjistiili, že za den zvládneme jet v kuse maximálně tři hodiny. Ujasnili si, že nejlepší čas na přesuny je po obědě, kdy nám obě děti spí.
První měsíc a půl jsme se navíc přesunovali šíleným tempem, neboť jsme měli na závěr dubna domluvený projekt školního hlasování v amerických školách BASIS, které jsou v Arizoně. A do té jsme museli dojet z Baltimoru. Všechny slasti i strasti začátků jsou popsány na našem cestovním blogu www.4human21.world. Když ho teď čtu, musím se pochopitelně smát. Po třech měsících jsme si zvykli a taky si nebezpečně navykli – na bytí v přírodě, západy slunce, možnost vidět denně nové věci, na pláže, lesy a průzračná jezera za humny. Sousloví “jdeme ven,” nám v podstatě zmizlo z rejstříku, kočár už nepoužíváme, protože v přírodě pozbyl smyslu.
Zbývá nám ještě několik měsíců cesty a už teď přemýšlíme, jaké to bude s návratem. Mnozí se v souvislosti s naší cestou zmiňují o odvaze. Postupem času mi dochází, že pokud vše půjde jako doposud, budeme potřebovat spoustu odvahy hlavně na to, abychom bez psychické úhony vpluli zpět do života v Praze.