Česká republika má jeden z nejmenších veřejných dluhů: kdysi za ČSSD to bylo 29 % k HDP, nyní to dělá kolem 40 %. Tehdy byl výrazný růst hrubého domácího produktu, jenž nespadl shůry: bylo potřeba si jej odpracovat. Stalo se, a tak bylo podle zásluhy "přisypáno" do peněženek všem občanům; rostly platy i mzdy, výrazně se valorizovaly penze. Mělo to ještě jeden efekt: všem veleúspěšným a všehoschopným rychlokvaškám spadlo méně do klína, mohli méně rozkrást. Naše republika byla tehdy druhou nejméně zadluženou zemí Evropy, nyní – i přes dramaticky vyšší schodky – je zhruba na dobrém pátém místě.

Výše našeho veřejného dluhu je často úsměvně komentována novináři a různými tzv. analytiky. Oni dobře vědí, že v loňském roce měly veřejný dluh ke svému HDP zhruba ve stejné výši jako my jen některé vyspělé země (např. Brazílie, Mexiko, Argentina, Turecko, Jižní Afrika, Jižní Korea), že jiné ještě vyspělejší na tom byly mnohem hůře: např. Německo 87 %, Británie 88 %, Francie 84 %, Kanada 86 %, USA 101 %, Itálie 129 %, Japonsko 212 %(!). Vědí, že průměrné zadlužení všech zemí EU činí 82 %, což je dvojnásobek proti našemu stavu, ale straší nás a vyhrožují: prý bude hůř, ani na důchody nebude, musí se škrtat a škrtat… Aby naši vnuci nemuseli splácet naše dluhy.

Otázka, kterou si oni "odborní odborníci" nepoložili, zní: Komu splácet, když úspěšní tolik dluží? Těm zemím neúspěšným, chudým? Hloupost! Nebo snad bankám? Ale ty před krachem zachraňovaly státní kasy, čili daňoví poplatníci. Stalo se tak nejen v USA, v Německu atd., ale za Miloše Zemana přece i u nás (a stálo nás to prý 400 až 600 miliard korun). Zachráněné zdejší i cizí banky zdejší se záhy otřepaly a dostaly do zisku, státy-zachránci škudlí a šetří, platí úroky a úroky z úroků, dluhy jim zůstávají. Zajímavé.

Oni "odborní odborníci" nám neodpověděli na otázku nejdůležitější: Kde jsou, čili v které zemi žijí děti a vnoučata, kterým naše děti a naše vnoučata budou jednou splácet dluhy? Ani Miroslav Kalousek nevysvětlil, kde se nacházejí. Také zajímavé.

Pánové Topolánek, Nečas a Kalousek se nesnažili a nesnaží objasnit absurdní tiskovou informaci: v loňském roce vzrostl v Evropě a ve světě počet dolarových milionářů o 6 až 9 %, ale v Česku – uprostřed krize a škrtománie – za stejnou dobu jejich počet vzrostl o plných 29 procent. Krize se týká jen někoho? Někteří při ní a dokonce z ní bohatnou? Zadlužení státu je na půldruhém bilionu, zadlužení podniků dělá téměř bilion, zadlužení části občanů bilion přesahuje, zato – světe div se – úspory jiné části občanů drcají také o bilion. Stručně: bohatí bohatnou a chudí chudnou. Tak je to dobře? Tak to má být?

Jaké "prrravé" řešení krize ordinují "prrravé prrravicové" vlády našim občanům? Na čí úkor? Kdo nejvíc doplácí? Připomenu malou hrst opatření: pokles reálných platů, mezd a důchodů, nižší porodné o 4 760 Kč, u dvojčat o 26 500 Kč, na druhé a další dítě nula korun, nižší mateřská, přídavky na děti osekané tak, že je nebere až 80 % dětí, už žádná tisícovka od státu prvňáčkům, už žádné pohřebné 5 000 Kč, tři dny žádná nemocenská, zato pro všechny růst daně z potravin, léků a služeb včetně hromadné dopravy z 5 % na 9 %, na 14 % a od ledna na 15 %. Rostou doplatky za léky, nově i poplatky u lékaře, za recept, v nemocnici, chystá se dokonce legalizace úplatků tím, že za lepšího lékaře a lepší péči a kvalitnější pomůcky se bude platit. Tedy nikoli největší péče nejvíce nemocným, ale těm nejvíce bohatým. Pacienti se budou třídit: jedni jsou "na pokladnu", druzí platí "na dřevo"; čili diferenciace až za hrob. Až sem jsme to dopracovali po 22 letech od sametovém cinkání klíči. Je to k smíchu, k pláči?

Přiznejme si: zavedli jsme kapitalismus drsný, brutální, gangsterský. Drakonická opatření posledních vlád se už projevují: stále více lidí obrací každý peníz dvakrát a řeší dilema, zda léky či jídlo. Rodiny s dětmi, senioři a invalidé jsou biti, exekutoři mají celoroční žně. A stát? Kupodivu chudne, na nic nemá peníze, na rozdíl od všech sousedních zemí náš HDP klesá, vyšší daně státní kasu neobohatily, naopak – vybralo se méně. Kdo to "zařídil"? Krize, nebo politika neschopné vlády? Poučit se naši prrraví hoši nechtějí, byť příklad Skandinávie je inspirující: solidarita se u nás zesměšňuje, každý prý má stejnou šanci být úspěšným, podle zásluhy jdou jedni nahoru a druzí dolů. Kolem sebe však vidím, že těmi klesajícími jsou většinou lidé produktivní práce: ti mají stále hlouběji do kapsy. Takový svět neberu, kde ředitel ČEZu Roman má za rok odměnu v řádu desítek milionů a ředitel Dopravního podniku Prahy Dvořák – aby zdůvodnil majetek – sám přiznává příjem 50 milionů za sedm roků ve funkci, čili měsíčně v průměru 595 tisíc korun, zatímco většině lidí klesají reálné mzdy i reálné důchody. Řidič může za vteřinu nepozornosti vyfasovat kriminál, tisícům seniorů byl za celoživotní práci vyměřen důchod, že se div nehlásí o dávky v hmotné nouzi. Podle odborného odborníka ministra Kalouska si nejspíš žijí nad poměry, takže prvnímu se ubere a druhému zbrzdí valorizace. Zvyknou si, za války bylo hůř.

Žábou na státním prameni blahobytu jsou prý všichni ti nemakačenkové a podvodní příjemci dávek, je nám opakovaně servírováno. Ti ale nemohli ani dohromady připravit stát o částku, kterou pro sebe ulil jeden Krejčíř, jeden Pitr, jeden Kožený, jeden Gross, jeden Řebíček atd. Kdyby měl státu vrátit deset zašantročených miliard za televizi NOVA pan poslanec (neřeším, zda Železný, Dřevěný či Papírový), musel by měsíčně svých 46,5 milionů posílat 17 921 roků (slovy skoro 18 tisíc). Když ale není zlý úmysl, není ani vina, jsme poučováni. Zneužívání nemocenské při téměř 80 tisíci kontrolách v tomto pololetí se týkalo pouze 1,7 % pacientů. Přesto se i tady vrhá ostří meče ministrů Drábka a Hegera na všechny, jako by každý druhý nemocný a invalida, každý druhý nezaměstnaný byl podvodníkem a vyžírkou společnosti (o tzv. přestárlých, kteří žijí, proto čerpají, si zatím hovořit netroufli).

Nedávno jsem četl, že vláda nejspíš pod tlakem opozice dočasně zvedne lidem s měsíčními příjmy nad 125 tisíc daň o zhruba 4,5 tisíce korun. V ODS je i z toho mela, protože to zavání milionářskou dávkou a takhle trestat bohaté se nesluší. Škrtit všechny ostatní je dovoleno. Daňová přiznání pro zázračné zbohatlíky vláda také nedoporučí, protože by narostla byrokracie, netýkalo by se to všech, bylo by to prý nefér. Posvítit si na miliardáře rovněž nelze: kdo by financoval kampaně, kdo by podporoval dobročinnost? Mít miliardu není přece žádný problém: stačí trocha šikovnosti plus dvě desetiletí být každý rok v zisku 50 milionů – a miliarda je v kapse. Hlavně nesmíme závidět. Naše prrravé prrravičáky nezajímá, že majetková přiznání jako prevence kriminality desítky let fungují v mnoha demokraciích včetně USA.

Jak je u nás spravedlivo? Jak stát občany chrání? Malý příklad: Černý pasažér v autobuse okrade dopravní podnik o třicet korun, zaplatí pokutu 1000 Kč a když se "cuká", tak za rutinní postup při vymáhání si advokát nechá zaplatit 7 500 Kč, případný exekutor jakbysmet. Máme tak třicetikorunové zloděje a tisícikorunové poctivce. Nebo: pravomocně odsouzený senátor Novák přijme 40 milionový úplatek, dostane od soudu pokutu 5 milionů a podmínku. Po odvolání se ještě dovolá. Má na to. I slavný pražský řidič Janoušek se může – a jistě bude –soudit do aleluja. I nevina je v Česku na prodej. Máš-li na to, kup si ji. Společenské resp. podnikatelské prostředí je u nás takové, že každou hodinu padá firma či živnostník (denně 24 !), průměrně je vyhlášeno na 40 osobních bankrotů denně, ba i exekucí na důchod evidovala k 31. prosinci 2011 Česká správa sociálního pojištění tři čtvrtě milionů. Nyní je jich jistě mnohem víc. Inu: malí a chudí u nás platí jako mourovatí a velcí a bohatí dělají na stát z různých koutů světa dlouhý nos. Spravedlnost na český způsob.

Z 80 % je česká ekonomika závislá na exportu, jsme prý třetí (!) nejotevřenější ekonomika na světě… Odpovídá tomu chování našich špiček? Jmenovitě Klause? Nečase? Není jejich vztah ke všemu "za humny" – včetně EU – hrůzný? Nevrhá nás dolů, když mávají praporem národní suverenity, jako by v posledních tisíci letech v Evropě byla někomu co platná? Zapomněli, že kdykoli některý z mocných udělal bububu a nedosáhl svého, tekla krev a kopaly se hroby?

Naši mocní mají "Brusel" za strašáka a rýsují nám ho dílem jako nebezpečí a dílem jako štít, za který schovávají vlastní neschopnost, svoje chyby a selhání. Verbálně tepou bruselskou byrokracii, aby nebylo vidět na tu naši centrální pražskou, krajskou a obecní. Je nás deset milionů a máme dvě parlamentní komory, 14 ministerstev, 14 krajů a po městech různé úřady, jejichž názvy je kumšt si jen zapamatovat (příklad za všechny ÚZSVM = pro zastupování státu ve věcech majetkových, který má po republice několik desítek poboček). Je těžké si představit, co tam den co den osm hodin dělá ten či onen úředník. Když nastane "akce", objednají se ku pomoci ještě privátní agentury a firmy – a peníze se kutálí a kutálí. Jako na obraně, kde vojenský materiál získává armáda ne činností úředníků ministerstva či generálního štábu, ale přes prostředníky, kterým – jak přiznal ministr Vondra – bylo třeba zaplatit 1,5 miliardy korun. Malé Česko vždy bylo a zůstává velkým Absurdistánem. Někomu to jde nejspíš hodně k duhu.

Jablonec nad Nisou