Jdi na obsah Jdi na menu

Monarchie - konstituční monarchie s prvky demokracie

28. 6. 2015

K monarchismu se hlásí mnoho známých osobností u nás i v zahraničí

Pokud by si člověk chtěl o monarchistech udělat obrázek jen podle toho, jak je obvykle prezentují hlavní média, nejspíš by došel k závěru, že jde o okrajový spolek komických podivínů, ne-li rovnou recesistů. Jiní lidé jsou zase přesvědčeni, že jde o nějaký šlechtický klub, usilující o získání ztracených výsad. Skutečnost je však mnohem zajímavější: monarchismus oslovuje lidi z nejrůznějších společenských vrstev a mimo jiné se k němu více či méně otevřeně hlásí i mnoho známých osobností z oblasti vědy, kultury i politiky v Českých zemích i v zahraničí.

Zřejmě nejznámějším českým monarchistou je malíř Adolf Born, který se netají svou láskou k době starého Rakouska a často to dává najevo i ve svých obrazech. Mezi monarchisty ale patří či patřily i další české osobnosti, například písničkář a spisovatel Jan Vodňanský, herec Jiří Lábus, architekt David Vávra, politolog Alexander Tomský, historik Milan Buben, spisovatelé Ludvík Vaculík, Petr Placák, Jáchym Topol a Jan Drnek, básník Josef Hiršal. Evangelický duchovní, písničkář a bývalý poslanec Svatopluk Karásek řekl, že „mít monarchii by bylo pro tento národ přínosem.“ Podnikatelka Dagmar Havlová (švagrová bývalého prezidenta Václava Havla) nechala pověsit v pasáži Lucerna kontroverzní sochu od Davida Černého, zpodobňující svatého Václava sedícího na břiše koně zavěšeného vzhůru nohama. S autorem sochy pak uzavřela smlouvu, že socha bude v Lucerně viset tak dlouho, dokud nebude v Českých zemích obnovena monarchie (protože do té doby je tradice svatého Václava zneuctěna).

K myšlence monarchie se hlásí či hlásilo i mnoho významných osobností v zahraničí. Například francouzský generál a pozdější prezident Charles de Gaulle, který vedl za 2. světové války úspěšný odboj proti nacistům, se neváhal postavit proti francouzské republikánské tradici, když řekl „Jsem monarchista, republika není režimem vhodným pro Francii.“ (viz zde)

Britský premiér Winston Churchill byl samozřejmě loajální vůči svému králi, a tedy byl monarchistou v podmínkách Velké Británie, ovšem na konci 2. světové války 8. května 1945 také přiznal, že bylo osudovou chybou odstranit monarchii ve střední Evropě: „Tato válka by nikdy nemohla vypuknout, kdyby nebylo došlo k tomu, že jsme pod americkým a modernizačním tlakem vyhnali Habsburky z Rakouska a Hohenzollerny z Německa. Vytvořením tohoto mocenského vakua jsme otevřeli prostor pro to Hitlerovské monstrum, aby vylezlo ze své žumpy a zmocnilo se opuštěných trůnů. Nepochybuji, že tento názor není zrovna v módě....“ (viz zde) a o rok později, v dubnu 1946, mluvil opět v podobném duchu: „Kdyby si Spojenci u mírového stolu ve Versailles nepředstavovali, že odstranění dynastií se staletou historií je ukázka pokroku, a místo toho dovolili Hohenzollernům, Wittelsbachům a Habsburkům vrátit se na své trůny, nebyl by tu žádný Hitler. (viz zde)

Slavný německý sociolog a ekonom Max Weber stručně vystihl jednu z podstatných výhod monarchie oproti republice: „Parlamentní monarchie plní roli, kterou volený prezident nikdy splnit nemůže. Formálně omezuje mocichtivost politiků, neboť v ní je nejvyšší úřad ve státě jednou provždy obsazen.“ (viz zde)

Významný britský spisovatel C. S. Lewis, který je u nás nejznámější svou fantasy sérií Letopisy Narnie, ale je i autorem mnoha dalších významných knih, dobře popsal duchovní význam monarchie: „Monarchie může být snadno zbavena kouzla, ale podívejte se na tváře, sledujte přízvuk těch, kteří se toho dopouštějí. Jsou to lidé, jejichž kořen v Edenu byl odříznut; k nimž nedolehne žádná ozvěna mnohohlasu a tance – lidé, pro něž kameny položené v řadě jsou něčím krásnějším než oblouk. Ale i když touží po rovnosti, nikdy jí nemohou dosáhnout. Když se lidem zakazuje ctít krále, ctí místo toho milionáře, sportovce či filmové hvězdy, nebo rovnou prostitutky a gangstery. Protože duchovní podstata člověka potřebuje být nasycena stejně jako tělo; odepřete jí potravu a bude místo ní hltat jed.“ (viz zde)

Slavný francouzský esejista Joseph Joubert napsal krásný aforismus: „Kdo chce vládnout, má rád republiku. Kdo chce, aby se vládlo dobře, má rád monarchii.“ (viz zde)

Do britského deníku Times přispěl v březnu 1996 Malcolm Winram s vtipným, ale výstižným popsáním politické situace s ohledem k monarchii: „Politici, kteří debatují o budoucnosti monarchie, připomínají shromáždění pytláků, jež rozhoduje o budoucí roli hajného.“ (viz zde)

Italský politik a ministerský předseda Francesco Crispi se ve prospěch království vyjádřil stručně a jasně: „Monarchie nás spojuje; republika by nás rozdělovala. (viz zde)

Náš císař a král František Josef I. také výstižně popsal to, co sám vnímal jako jednu z nejvýznamnějších rolí monarchie: Mým hlavním úkolem je ochránit mé národy před jejich politiky. (viz zde)

Významný německý právník, obhájce křesťanů a židů před nacistickými soudy a později vůdce odbojové skupiny Adolf von Harnier řekl při své obhajobě v procesu za vlastizradu: „Jsem věrný služebník svého krále a své země, nejen jako řádný občan, ale také proto, že jsem přesvědčeným monarchistou, jak politicky, tak intelektuálně. Tím myslím, že bez ohledu na svůj osobní vztah k bavorské a německé vlasti, věřím že monarchie je nejúspěšnější forma vlády, kterou lidstvo během své historie poznalo.“ (viz zde)

Francouzský ministr kultury a sociální demokrat Jack Lang řekl v říjnu 1993: „Všiml jsem si, že konstituční monarchie jsou ty nejdemokratičtější země v Evropě. Nechápu, jak se o tom vůbec může vést diskuse.“ (viz zde)

Britská politička a ministerská předsedkyně, baronka Margaret Thatcherová nechala promluvit své bohaté zkušenosti z politiky, když se v listopadu 1995 kriticky vyjádřila o úřadu prezidenta: „Ti, kteří si představují, že pro funkci hlavy státu je politik vhodnější než monarcha, by se nejspíš měli seznámit s více politiky.“ (viz zde)

Laureát Nobelovy ceny za literaturu, slavný francouzský romanopisec Anatole France řekl roku 1921 v reakci na výsledky První světové války: „S každou zničenou monarchií se obloha stává méně nádhernou, protože přichází o jednu hvězdu. Republika je jen osvobozená ohavnost.“ (viz zde)

Významný srbský konzervativní politik a spisovatel Vuk Drašković, který byl v dobách vlády Slobodana Miloševiče jedním z hlavních vůdců opozice a později se stal mimo jiné ministrem zahraničí, dlouhodobě v srbské politice prosazuje myšlenku obnovy monarchie a sám vede jednu z monarchistických stran v srbském parlamentu. U příležitosti rozdělení federace Srbska s Černé Hory se vyslovil pro obnovu království: „Toto je pro Srbsko historický okamžik; nový začátek postavený na dějinami ověřených a úspěšných pilířích, a to mluvím o pilířích království.“ (viz zde). Obnova monarchie má v Srbsku poměrně širokou podporu, posuďte sami: za nejlepší řešení politické situace Srbska ji označil jak patriarcha srbské pravoslavné církve, tak portál Balkans.com Business News.