Ve věku 94 let zemřel v noci na pondělí Charles Aznavour. Jeden z nejslavnějších francouzských šansoniérů byl i vzhledem k svému věku velmi aktivní a plný života, můžete se přesvědčit sami v jeho posledním rozhovoru pro Lidové noviny, který proběhl v březnu 2016, pár dní před jeho prvním koncertem v Praze. Do Česka se koncertovat vrátil ještě letos v březnu.

LN: V roce 1969 jste měl mít v Praze koncert, ale ten byl zrušen kvůli smrti Jana Palacha. Vy jste nechtěl přijet, nebo jak to bylo?
Tehdy mi prostě oznámili, že koncert se ruší, nejspíš to byl zásah shora a my jsme to tak brali.

LN: Sledoval jste pražské jaro a sovětskou okupaci Československa? 
V té době jsem sledoval všechno, co se dělo v politice. Zajímalo mě, jak to vypadá v zemích, kde vládnou komunisté, tím spíš, že moje rodina byla vždy tak trochu levicová, ale ne komunistická. Arménie byla součástí sovětského impéria, ale žádné revolty se tam nekonaly. Já osobně proti Rusům nic nemám, i samostatná Arménie své ruské sousedy potřebuje. Tak to prostě je.

LN: Znáte něco z české kultury?
Příliš ne a důvodem je především neznalost jazyka, ne politické poměry. Jazyk je vždy velká překážka pro to, aby se člověk mohl o kulturu té které země 

zajímat. Pochopitelně toho vím víc o zemích, do kterých jsem pravidelně jezdil a koncertoval tam. To je například Německo, Velká Británie, Španělsko a Itálie.

LN: Před rokem 1989 jste koncertoval jen v Bratislavě, v Praze ne. Budete zde tedy poprvé?
Kdepak, v Praze jsem byl mnohokrát, točil jsem tam nějaké filmy. Při natáčení Otce Goriota jsem tam strávil dokonce tři neděle. Praha je nádherné město.

LN: Odjakživa se hlásíte ke svým arménským kořenům. Jak silně je cítíte?
Jsou pro mě důležité, ale moje země je Francie. Nejsem Armén z Francie, ale Francouz arménského původu. Když jsem poprvé jel do Arménie počátkem šedesátých let, byl to pro mě trochu šok a lidé mi říkali, vracíš se domů – a já odpovídal, ne, to je omyl, moje vlast je Francie.

LN: Vaši rodiče prchali z Arménie před válkou a genocidou. Co vám běží hlavou, když dnes vidíte ty tisíce utečenců, kteří přicházejí do Evropy žádat o azyl?
Mám pocit, jako by se to všechno zase vracelo, že je to stejné. A já budu vždy na straně těch, kdo s prázdnýma rukama buší na dveře. Nemůžu to ignorovat a tvářit se, že semě to netýká. Tímspíš, že Evropa je úplně bezradná, nemá jedinou myšlenku, jak tuhle záležitost řešit. Nechci nikoho poučovat, ale ve Francii je kolem dvou stovek opuštěných, prázdných městeček a vesnic. Nikdo se o ně nestará, zbylo tam pár starců, mladí odešli do měst a domy se tam pomalu proměňují v ruiny. Do každé takové lokality může přijít dvě stě rodin a nebude to stát žádné miliardy. Říkal jsem to prezidentovi Hollandovi, s kterým jsem měl schůzku. Je to jedno z možných řešení a Francouzi jsou otevření lidé – takovou možnost by přijali.

LN: Ale určitě ne všichni a ten nárůst rasismu a xenofobie rozumné lidi děsí. Vás ne?
Ale to není jen ve Francii. Rasismus nebo antisemitismus existují pořád, někdy více, někdy méně a občas to vytryskne. Není to důležité, ve Francii je rozumných lidí víc. Pokud jde o strach z islámu, co já k tomu mám říct? Že v mé rodině a v rodině mé sestry jsou muslimové a že se tím nikdo z nás nezabývá? Chápu ale, že náboženství lidi pořád rozděluje. Je to zvláštní, občas si čtu v bibli a zjišťuji, že má hodně společného s koránem. Pokud jde o Armény, tam je to jiné, my jsme byli vždy křesťané podle svého a svým způsobem jsme se lišili od ortodoxní církve i katolíků.

LN: Arménie není velká země a Arménů není mnoho. Velká část národa ve 20. století uprchla do Evropy, do zámoří a usadila se v různých zemích. A řada z nich se ve světě proslavila. Čím to je, to mají Arméni v genech, nebo k tomu přispívají okolnosti?
Arméni jsou v podstatě klidný národ, a když někam přicházejí, vždy akceptují zákony a podmínky hostitelů. Arménská diaspora je ve Francii odjakživa považována za příkladnou. O Arménech nikdy neuslyšíte v souvislosti s nějakými excesy a protesty, o těch se dozvíte jen jako o úspěšných umělcích a pracovitých podnikatelích i obchodnících. A Francouzi nás také vždy velmi respektovali a uznávají arménský přínos francouzské kultuře, umění, obchodu, společnosti. Jsme jako Židé, umíme se přizpůsobit, protože víme, že nám to pomůže rozvinout se, uchovat si to své. Má přece logiku, že kdo přichází do Francie, chce být Francouzem. A musí přijmout, že se jím stane. Což samozřejmě neznamená, že zapomene na své kořeny, na svou minulost. Naopak bude obohacen, bude žít mezi dvěma kulturami.

LN: Říkáte, že Arméni jsou dobří obchodníci. Vy sám jste toho dokladem – vlastníte hudební vydavatelství. Co hlavně vydáváte?
Mám ho napůl se svým přítelem a kolegou z branže. Kromě jiného pomáháme mladým talentům, zpěvákům i skladatelům, převážně frankofonním. A také se staráme o odkaz Charlese Treneta. Vydáváme jeho dílo, o které je pořád zájem, dokonce bych řekl, že stále větší.

LN: Jeden a půl milionu Arménů padlo za oběť tureckému vyvražďování, šlo o první historicky zaznamenanou genocidu. Většina zemí to již dávno uznala, ale Turci to odmítají, tvrdí, že to byl jen chaos. Jak tuto záležitost vnímáte?
To je jenom hra se slovy, kterou provozují politici. Kdyby přiznali, že to byl řízený masakr, třeba by museli oběti odškodnit. Arméni byli schopní obchodníci a jako u každé genocidy šlo o to, zbavit je peněz a vlivu, čili zabít je, okrást a tak zbohatnout. Dnešní Turci si uvědomují, že mnoho z nich má arménské kořeny, a hlásí se k nim, nebojí se říct svůj názor. A zvlášť mladí s tím už nemají nic společného, nemusí se za nic schovávat. Celá rodina mé matky – kromě ní a pradědečka – byla v té době zabita. My jsme o tom ale doma nemluvili, rodiče mi žádné podrobnosti nevyprávěli.

LN: To je zvláštní, ne?
Nechtěli na to vzpomínat, myslím, že se to snažili nějak vytěsnit. Zvlášť pro moji matku to bylo celoživotní trauma, pořád se zaobírala tím, že jediná přežila. Rodiče se v Istanbulu dostali na italskou loď, maminka už čekala moji sestru Aidu, která se narodila v Řecku. Francie, kde jsem se narodil já, byla pro moji rodinu mezistanicí. Chtěli do Ameriky, ale Paříž je okouzlila, bylo jim tady dobře. I proto, že byli umělci.

LN: Podle vašich postojů bych řekla, že sledujete současnou politiku. Je to tak?
Ne, vůbec ne, ale některým věcem se nelze vyhnout.

LN: Dobře, tak jaký je váš názor na Vladimira Putina?
Osobně jsem se s ním potkal a zjistil jsem, že je to vřelý člověk. A všichni lidé kolem také, ale já jsem byl host, a tak se ke mně tak chovali. Prezident Hollande je také velmi příjemný, sympatický, inteligentní, umí dobře mluvit. To jsou ale politici a mě politika nezajímá. V tom jsem typický Francouz.

LN: Zažil jste pěknou řádku francouzských prezidentů. Kdo byl váš nejoblíbenější?
De Gaulle a hned za ním Chirac.

LN: A co François Mitterrand, který významně podpořil opozici v komunistickém Československu?
Toho jsem tolik neznal, potkal jsem se s ním jen jednou. Levicová Francie pomáhala těm, kteří proti komunistům bojovali... To je přece tak francouzské!

LN: Dokáže vás ve vašem věku ještě něco překvapit?
Je toho opravdu málo, ale vlastně jedna věc mě udivuje: že všechno je problém, že nikdy nic nejde normálně. Je to skoro zákon, a jak zjišťuju, je to všude stejné.

LN: Jak vznikají vaše písně? Kde berete inspiraci? Jsou hodně autobiografické?
To je různé a nedá se to odhadnout. Inspirace se dostavuje všude: na ulici, při setkání s přáteli nebo když něco čtu.

LN: A je častější, že se s takovou skladbou trápíte, nebo je to záležitost okamžiku?
Obojí, ale když můžete psát v krásném jazyce, je to lehčí, přirozeně vás to vede. A francouzština je krásný a bohatý jazyk. Samozřejmě že všichni Francouzi tak nemluví, ale všichni francouzští šansoniéři uměli se slovem skvěle zacházet. A že jich bylo! Charles Trenet, Georges Brassens, Leo Ferré, Jean Ferrat, Jacques Brel. Všimněte si také, že mnozí byli cizinci, kteří se zamilovali do francouzštiny. Síla francouzštiny víc než u jiných jazyků spočívá v tom, že jakmile ji ovládnete natolik, že v ní i píšete a vyjadřujete písemně své emoce a vnitřní stavy, stanete se úplně přirozeně Francouzem.

LN: Jedna z mých nejoblíbenějších písní je La Boh`eme. Obvykle se píše, že je to vaše vzpomínka na mládí. Je to tak?
Napsal jsem hudbu, ale autorem textu byl Jacques Plante, s kterým jsem spolupracoval od začátku 60. let a výborně nám to spolu šlo. Byli jsme blízcí přátelé. La Boh`eme se hodně podobala tomu, co jsem psal já. Nikdy jsem neodmítl dobrý text, ale často jsem odmítal dobrou hudbu, protože jsem si říkal, že to, co si napíšu, si zhudebním vždycky. Ale dobrý text, to je zázrak, na tom se dá stavět, ten totiž vypráví příběh a to je základ dobrého šansonu.

LN: Vaše písně převzalo hodně zpěváků. Kdo vám nejvíc vyhovoval? 
Bylo jich opravdu hodně, každý byl jiný, pořád nějaké objevuji. Nedávno mi syn ukazoval v počítači ty davy, spoustu jich ani neznám. Ale jeden mě velmi zaujal, zpíval anglicky a bylo to skvělé. A z těch, které znám, je těžké dělat nějaký žebříček, každý má svůj styl, každý je jiný.

LN: Zpíval jste také se Zaz, která je o hodně mladší než vy. To je obdivuhodné i neobvyklé.
Pro mě ne, já jsem za svůj život nazpíval víc než 150 duetů s mladými i starými zpěváky, se začínajícími i zkušenými. Pro mě v tom směru nejsou žádné hranice, není pro mě důležité, jestli je muzika stará, nebo nová, a to se týká i interpretů, Důležité je jen jedno: aby to byla dobrá hudba.

LN: Posloucháte hudbu? Co máte rád?
Je to zvláštní, ale já se mnohem víc věnuju četbě než poslouchání hudby. Ale hudba mě pořád zajímá, jsem vášnivý rozhlasový posluchač právě proto, že rádio vám nabídne všechny typy hudby. Ovšem četba, to je moje vzdělání. Já jsem se z knih naučil všechno, vždyť jsem ze školy odešel v deseti a šel hrát divadlo, to byla moje první profese.

LN: Máte oblíbeného spisovatele?
Těch by bylo! Starých i současných. Miluju Balzaka. Mám také obrovskou knihovnu a v ní řadu kompletních vydání některých autorů.

LN: Tak jen aby se vám nepropadla do dalšího patra.
To se nebojte, mám všechno v přízemí a nemá to kam spadnout.

LN: Jste takřka svědek století. Hodně jste toho prožil, hodně viděl. Potkával jste se a spolupracoval s jinými slavnými osobnostmi. Je mi jasné, že se vás na to ptají všichni, i já se musím zeptat alespoň na Édith Piaf. Už proto, že jste jeden z mála pamětníků a přátel, kteří s ní strávili hodně času. Je pravda, že jste spolu dva roky bydleli?
Pravda to je, ale bydlel jsem u ní, ne s ní. Obývali jsme jeden velký dům s mnoha pokoji, ale každý svůj. Byli jsme velcí přátelé, byli jsme hodně spolu, ale nikdy jsme se do sebe nezamilovali a nikdy jsme nebyli milenci. Nelze trávit svůj život jen jako milenec, i když ten druhý má úžasný talent, jako měla ona. A pak – já už jsem měl svůj život, byl jsem ženatý a měl jsem dítě.

LN: Ona ale měla pygmalionské sklony a řadu zpěváků formovala, zkoušela to i s vámi?
Nebyl jsem jejím objektem, ani to nešlo – už jsem měl svůj svět, svůj styl. Ale spojovalo nás podobné dětství, byli jsme oba děti ulice. Jako mladí jsme pak už šli každý jinou cestou, což ovšem neznamená, že bychom si neměli co předat. Édith se mnou objevovala výhody skutečného přátelství a já s ní zase, co to obnáší, být velký umělec.

LN: O životě Édith Piaf vzniklo několik filmů, naposledy zaujala režiséra Oliviera Dahana, který natočil snímek s Marion Cotillardovou. Připadalo mi, že z ní udělal trochu monstrum. Co si o tom filmu myslíte?
Že to byl americký film. Američané některé věci prostě neberou v potaz, je jim jedno, jestli to odpovídá skutečnosti, hlavně když to bude efektní. Několikrát natočili Tři mušketýry, v jedné verzi klidně zabili krále, v druhé utopili Richelieua, to je přece úplný nesmysl. A takhle nějak to bylo s Piaf v tom filmu. Ona vůbec nebyla tragická osobnost, která by se pořád trápila a vyžadovala soucit, byla pořád tak veselá a strašně ráda se smála! Milovala muže, láska vůbec byla celý její život! I když už pak byla nemocná, nevzdávala se. Tvůrci z ní udělali narkomanku, ale ona drogy brala jako léky, aby utišila velké bolesti. To, že pak bez opiátů nemohla být, nebylo výsledkem nějaké zhýralosti, prostě to byly návykové látky. Bez těch bolestí by s tím nikdy nezačala. To nebyl její styl.

LN: Jaký máte vztah k ženám?
Ženy měly vždy v mém životě důležité místo. Ke své ženě Ulle mám absolutní důvěru a vím, že se umí rozhodovat mnohem lépe než já. Muži, kteří ženy podceňují a neberou je jako partnery, jsou hlupáci. Jsme přece lidské bytosti, pitomci jsou mezi muži i ženami. Pro mě je nepochopitelné, že je pořád dost lidí, kteří nedokážou strávit ženy ve vládě a na vysokých postech. V Evropě jsou pořád země, kde to skoro není možné, jinde je to přitom samozřejmost – Němcům už léta vládne žena a ve Francii je v politice také spousta žen.

LN: Potřebuje umělec víc než ostatní chápající a tolerantní ženu? A není to svým způsobem řehole, stát po boku takového muže?
Nejspíš ano a já si toho považuji, že takovou mám. V mé profesi se mnou sice nikdy nemohla spolupracovat, ale v životě mi mnohokrát pomohla, hodně toho pro mě udělala. A je úplně jiná než já, nerada chodí do společnosti. Už dávno vím, že ženy mají určitou předvídavost, intuici, kterou muži postrádají. A také sílu. Jsou to lvice, jež nás – slabé muže – ochrání. A nejde jen o moji ženu. Moje sestra Aida, které je devadesát tři, je také úžasná. Když jsme byli děti a maminka musela vydělávat, měla mě Aida na povel. Přitom byla jen o rok starší. Opačně by to ale nebylo možné. Rád říkám takový bonmot, že bratři mají sestry, ale sestry nemají bratry. Aida je pořád hlavou našeho klanu a všechny nás komanduje. Je mnohem inteligentnější a muzikálnější než já. Umí skvěle hrát na klavír a byla velkou oporou svému muži, který pro mě psal výtečnou hudbu. A nejen promě, složil hudbu k mnoha filmům, pracoval i v Americe. Zemřel už před víc než dvaceti lety a byla to pro mě velká ztráta – musel jsem se pak víc zabývat hudbou.

LN: Za pár let vám bude sto, dokážete si to představit?
Byl bych bláhový, kdybych si myslel, že tu budu věčně. Každý myslí na smrt, na konec svého života. Jestli je něco po něm.

LN: Na svém posledním albu máte jednu písničku o smrti, zpíváte v ní, že je to sekačka, která čeká a nemine. Dá se proti smrti vůbec něco dělat?
Musíte mít smysl života, pracovat a žít nejlépe, jak to jde. A taky potkávat dobré lidi. Tím se člověk vyživuje a dlouho udrží v dobrém stavu.

LN: A co hlava?
Musí se cvičit, ale já jsem vždycky byl velmi disciplinovaný, tak jako moji rodiče. Každý večer čtu, učím se texty v angličtině, nejsem zvyklý jen tak se povalovat. I to jsem zdědil po rodičích, byli nesmírně pracovití a aktivní.

LN: Vy ale mluvíte více jazyky, že?
Jako všichni Arméni. Při mém cestování je to nutné a vždycky je dobré, když si můžete říct o pití v jazyce země, kde právě jste. Ale v originále nečtu, to považuju za ztrátu času, zdržovat se při čtení se slovníkem. Nejraději čtu ve francouzštině, protože je krásná a důvěřuju překladateli.

LN: Před pár lety se na internetu rozšířila zpráva, že jste zemřel. Jak jste na to reagoval?
Pro mě osobně to bylo jednoduché, šel jsem do televize a řekl – tady stojím, a jak vidíte, mrtvý zatím nejsem. A uspořádal jsem sérii vystoupení v Olympii. Nejsem jediný, koho to postihlo, tohle dělají cvoci, kteří chtějí vyvolat nějaké pozdvižení – a skoro vždycky se jim to podaří.

LN: To, že pořád koncertujete a podnikáte turné, je obdivuhodné. Těší vás to ještě?
Samozřejmě, je to moje profese. Sám jsem si ji vybral a ještě mě nepřestala bavit. Apak – já hrozně rád cestuju a nevadí mi ani dlouhé cesty, čas v letadle umím strávit podle svého. A na každou zemi jsem vždy velmi zvědavý, hlavně miluju přírodu a těším se, co zase uvidím.

LN: Prý jste také velký milovník zvířat.
To souhlasí. My jsme hlavně psí rodina. Já osobně teď psa nemám, ale to je úplně jedno, moje děti jich mají každé několik, a když někam jedou, odloží je k nám. Takže jsme takový průchozí dům pro psy. Měli jsme je vždycky, moje matka měla pudlíky, pak jsme měli Kinga Charlese, čivavu, labradora a poslední psí přírůstek jsme dostali z Rumunska ve velice zbědovaném stavu. Ale manželka, která psy taky miluje, ho rychle dala do kupy.

LN: A vy také býváte někdy doma? To stihnete?
Já jsem doma dost často. A svou rodinu nezanedbávám. Doma nejsem, jen když mám koncerty.

LN: Ale před chvílí jste mi ukazoval v iPadu ten dlouhý seznam měst vašeho loňského i letošního roku. Jsou v něm i přelety přes kontinenty. Jak se to dá zvládnout?
Musí to být naplánované tak, aby to nebyla jen otročina. Aby bylo všechno v klidu a pohodě. Nejsem ten typ, který sejde z pódia, zavře se v hotelu a pak se jen nechá odvézt na letiště. Já si ty cesty umím užít. A pak i návrat domů.