Obrazem, který postrádá odkaz k originálu, není jen kandidát „pankáč“ Karel Schwarzenberg, ale i kandidát „státotvůrce“ Miloš Zeman.

Václav Bělohradský je rád se svým názorem v menšině. Doufám, že tomu bude tak i nyní, kdy v článku Podzámčí volí pankáče ze zámku v Právu vyjádřil podporu Miloši Zemanovi. „Volit Zemana znamená přijmout naše dějiny a být na ně rozhořčen; volit pana knížete, zkonstruovaného ,kulturní frontou‘, znamená naše dějiny nahradit simulakrem a mít z toho slast fetišisty,“ shrnuje Bělohradský.

Bělohradského text však při podrobnějším čtení neobstojí a on sám je jen tvůrcem vlastního fetiše: simulakra sebe sama, nezávislého intelektuála. Simulakrem, kopií či obrazem, který postrádá odkaz k originálu – možná proto, že žádný originál nemá –, není totiž jen kandidát „pankáč“ Karel Schwarzenberg, jak tvrdí Bělohradský, ale i kandidát „státotvůrce“ Miloš Zeman.

Je třeba souhlasit s Bělohradským a zaměřit se na zkušenost, realituSchwarzenbergova kampaň má jen větší úspěch. Je totiž těžké přesvědčovat veřejnost, že tvůrce opoziční smlouvy byl vždy na straně občanů, že veřejně usvědčený lhář užívající podlosti místo argumentů, kterých jsme byli svědky dříve, například „Olovo“, ale i nyní v kampani, je zásadový člověk, nebo že politik, který prodával vládní funkce v Bambergu, vždy hájil národní zájmy.

Ani Zeman, ani Schwarzenberg však nejsou pouze simulakry, ale reálnými kandidáty na prezidenta České republiky. Proto je třeba souhlasit s Bělohradským a zaměřit se na zkušenost, realitu. A zde se ukáže, že Bělohradského selektivní vize reality je sama spíše simulakrem.

Je přímá volba prezidenta „fetišem“?

Hned na začátku článku se Bělohradský plete, když tvrdí, že „přímá volba prezidenta byla od počátku vějička... byl to fetiš, který měl lidi smířit s úpadkem demokracie pod vládou ,rozpočtové zodpovědnosti‘“. Přímá volba měla být vějičkou, ale ta se nyní ODS i ČSSD vymkla z rukou a obě strany de facto rozštěpila. Nazývat přímou volbu fetišem nynější vlády je nesmysl hned z několika důvodů.

Opoziční smlouva Zeman-Klaus vyústila ve veřejnou frašku, kterou byla poslední parlamentní volba prezidenta. Proto se stala přímá volba tak lákavou.„Úpadek demokracie“ rozhodně není výlučným znakem dnešní vlády, opoziční smlouva Zeman-Klaus paralyzovala právní systém, zablokovala demokratické procesy, například možnost odvolání vlády opozicí, a zabezpečila do té doby nevídané prorůstání byznysu a politiky. Tento pakt dále umožnil pokračování podobné politiky Mirka Topolánka s Jiřím Paroubkem a vyústil ve veřejnou frašku, kterou byla poslední parlamentní volba prezidenta. Proto se stala přímá volba tak lákavou.

Karel Schwarzenberg není ideálním prezidentským kandidátem, ale v politice stejně jako v životě mnoho ideálních lidí nepotkáváme. Schwarzenberg je v postu ministra zahraničí liknavý až nedůsledný. Mnohdy působí jako maskot Miroslava Kalouska, který roztleskává tribuny, zatímco se hraje jinde. V porovnání s Milošem Zemanem je však mnohem lepším kandidátem – právě podle Bělohradského kritéria zkušenosti.

Bělohradský viní Schwarzenberga z podílu na několika politických chybách či přímo zločinech – tragickém výběru ministrů kultury, ekonomické krizi, penzijní reformě a církevních restitucích. Nutno však dodat, o čemž však Bělohradského fikce zvaná popis reality mlčí, že ministerstvo kultury obsazují Starostové, součást TOP 09. V tomto bodě s ním ale přesto souhlasím. V názoru na zbytek se s ním rozcházím.

Dočasné oživení ekonomiky za doby Miloše Zemana se odehrálo za cenu raketového růstu schodku rozpočtu bez návratných investic. Ztráty způsobené tehdy vypracovanými a vyzkoušenými korupčními metodami splácíme dodnes. Jeho vláda se naprosto nezajímala o reformu školství a s ní spojenou restrukturalizaci hospodářství. Nebyla vypracována žádná verze komplexní důchodové reformy zabezpečující důstojné stáří. Nebylo navrženo žádné trvalé uspořádání vztahů mezi státem a církvemi – ať už by bylo jakékoli.

Mají si „looseři“ zvolit „loosera“?

Chce-li Václav Bělohradský mluvit o zkušenosti, a nikoli o jejím fetiši, který si vytváří, aby mohl zůstat v pozici vždy menšinového intelektuála, pak účelově zapomíná například na ministra Iva Svobodu a jeho poradce Pavla Tykače, ruský dluh, Františka Mrázka, Baraka Alona a Falcon Capital, D47, Miroslava Grégra a gripeny, kauzu Štiřín a lživé obvinění Josefa Zielence, kufříkové aféry, privatizaci Mostecké uhelné či kauzu Český dům. A pokud Bělohradský vyzdvihuje dnešní protesty proti vládě, měl by si vzpomenout na Impuls 99 či Děkujeme, odejděte, ať už si o těchto aktivitách myslíme cokoli.

Vzhledem k dosavadnímu průběhu volební kampaně se Bělohradskému nejvíc nepovedla poslední část článku: „Stejně jako Václav Klaus je Miloš Zeman kusem naší společné historie, není to simulakrum. Naopak simulakrum Schwarzenberg je totálně podřízeno logice fetiše, přimknutím se k němu odmítáme realitu... Politické dějiny Čechů jsou neúspěšné, to je realita... Volit ,pana knížete‘ je symbolická negace našich dějin, které se nám moc nepovedly, jsme z nich unaveni, jsme v pokušení zvolit si (alespoň na chvilku) snění.“

Bělohradského logika je, že pokud byli Češi v dějinách neúspěšní „looseři“, mají si za prezidenta zvolit také neúspěšného „loosera“ – a protože odmítáme simulakra, pak opravdu neúspěšného „loosera“.

Mediální simulakry

Ostatně svůj cit pro národní dějiny a jejich problematičnost již oba kandidáti veřejně prokázali. Schwarzenberg zatím v největší chybě své volební kampaně pravdivě popsal jedno z traumat české historie a poukázal na problematičnost (ne nemožnost!) morálních soudů v historii.

Stejným způsobem a se stejným cílem jako Klaus apeluje Bělohradský na české dějiny, českou zkušenostOproti tomu Bělohradského favorit Zeman hraje na ty nejspodnější nacionalistické a xenofobní pudy. Co podle Bělohradského více odpovídá realitě: Schwarzenbergova replika o Edvardu Benešovi a dnešním Haagském tribunálu, či Zemanův populistický výklad v linii Beneš-Nejedlý-Gottwald-Klaus?

Je zajímavé sledovat, jak se Václav Bělohradský tímto textem vrací tam, odkud v devadesátých letech vyšel: k myšlenkovému okruhu Václava Klause. Stejným způsobem a se stejným cílem jako Klaus apeluje na české dějiny, českou zkušenost. Stejně jako on brojí proti mediálním simulakrům (Klaus jen používá méně filozofický slovník) a kulturní frontě. Stejně jako on se odvolává na skutečnost, až heideggerovskou Echtheit. Stejně jako Klaus se snad mýlí i Bělohradský.